Mé jméno ti prozradí, jak mi smíš říkat, ale ne jaká jsem.  

 Má fotka ti napoví jak asi vypadám, ne však, KDO jsem.  :)

             No future                          

  Vidím to bledě. Jeden den se probudím a vidím svůj budoucí život jako vinoucí se zlatou nit, kterou jen stačí následovat a jindy? Škoda slov. Kolikrát si říkám, má to vůbec smysl? Neudělala jsem někde blbost? 

Má vůbec cenu se takhle pachtit? Jsem vůbec normální? 

 No, jednoduchá odpověď. Nejsem. A nebudu...nebudu už asi nikdy... :-)

    Asi vím, moc dobře vím, kde můj "problém" vězí, jen není tak snadné to změnit, vlasně, mám strach, že já toho nedosáhnu nikdy. 

    Poslední dobou to na mě doléhá čím dál tím víc, asi už prostě stárnu. Připadám si sama, ztracená v malé vesnici kde nikomu na nikom nezáleží. Bez jistot, bez budoucnosti, bez někoho, na koho bych se mohla stoprocentně spolehnout, někoho, o kom bych věděla, že tu bude vždycky jen pro mě. Možná někoho takového vedle sebe mám, jen to tak nevidím...Nevím! 

     Občas mě tak napadne, kolika lidem by asi scházelo, kdybych najednou zmizela, prostě se vypařila? Teď už asi nikomu. 

    Nejde o takový ten sladkobolný nápad, kolika lidem by asi bylo smutno, kdybych náhodou umřela, to vůbec, jde mi spíš o to, že momentálně žiju tak strašně jen sama pro sebe. Ne že bych vůbec nechodila ven a nebo se nescházela s lidma, to dělám, jenže ... kdyby se to nedělo, vypadalo by to pro všechny úplně stejně. Asi jsem na některé z křižovatek života špatně odbočila. A nebo jen nemám štěstí. 

Jenže, některým věcem se prostě násilím pomáhat nedá...