Je osud nevyhnutelný?

Cokoli dá ti osud, to snášej, a zvítězíš nad ním. Quidquid erit, superanda omnis fortuna ferendo est......

Vergilius (Aen.V,710)

Svolného osud vede, vzpurného vleče. Ducunt volentem fata, nolentem trahunt......

Seneca (Ep.107,11)

Jak dalece vládne osud slepě a jak dalece prozíravě? Jak dalece má to či ono smysl a jak dalece to nemá? Jak to s tím osudem vlastně je? Co je příčinou nešťastné náhody? Je možné, že se některé věci stávají bezdůvodně?
        Většina lidí si osud představuje jako vliv mimoosobních a nadosobních sil, nad nimiž nemá žádnou moc. Působí li tyto síly příznivě, cítí se obšťastněni a více nad tím nepřemýšlejí. Jsou -li ty síly nepříznivé, jsou rozhořčeni nebo smutní. A tak považují náš osud (tuto dobrotivou či hrůznou moc a zákonitost), který zakoušíme, za objektivní fakt, který změnit nemůžeme.
         Hlavní snahou naší doby jsou opatření, která směřují proti nejistotám osudu. Sám socialismus byl takovou velkou pojistkou, vzpomeňme ale na další pojistky a pojišťovny, které nás provázejí životem. Cílem toho všeho je změnit zásahy osudu a v pozadí těchto snah je lidský strach. Tohoto strachu se zbavíme částečně tím, že převezmeme vlastní zodpovědnost vůči osudu za to, co prožíváme a co se nám děje. Osud lidí jako celku bude takový, jaký si zasluhují

A.Einstein

Zákon karmy vyzývá člověka, aby se snažil převzít zodpovědnost za svůj osud- to však člověk současnosti odmítá. Lidé si vytvořili a vytvářejí řadu perfektních teorií, která je zbavuje zodpovědnosti a vinu přenášejí jednou na společnost, jindy na zlý osud, genetiku, bakterie, parazity, viry....
         Někteří proti tomuto pojetí osudu bojují a snaží se jej překonat a i zlepšit. Tito lidé vnímají, že osud vyrůstá z našeho charakteru, z našeho chtění, cítění a myšlení a že svůj osud si i vytváříme tím, že děláme chyby, sledujeme určité cíle a provádíme určité výkony. A právě v místě střetu těchto dvou osudových tendencí zakoušíme svůj vlastní opravdový osud. Nikdy nemůžeme uniknout určitým objektivním skutečnostem nebo událostem, ale ani je nemůžeme přijmout bez reakce. Z vlastního rozhodnutí se snažíme na ně získat vliv, protože "Kdo se sám změní, ten změní i svět."
         Osud si představuji jako klikatou cestu, která vede nahoru a přitom vrcholek hory nevidím , protože je skryt v mlze a mracích. Tuto cestu nahoru můžeme vyšlapat poměrně bezpečně nalepeni na skálu, můžeme ji vyjet autem rychle i pomalu s rozsvícenými i zhasnutými světly, můžeme jít i po kraji cesty přes balvany s rizikem, že se zřítíme ze srázu dolů. Můžeme jít sami, ve dvou i ve skupině, můžeme i někoho nést nebo býti i neseni. Způsob si volíme sami, záleží na našem založení, pohodlnosti, na tom jak rychle chceme být nahoře nebo jak chceme vychutnat okolí. Je na nás, jak jsme obezřetní či jak hodláme riskovat. To je naše svobodná volba a naše částečně ovlivnění svého osudu. To, jestli se na nás seshora vyřítí auto, spadne kámen, uhodí blesk- to nezáleží na nás. A tak je vlastně náš osud v nás a současně i mimo nás.
         Osud je do určité míry v našich rukou. Je i na nás, zda se vyhneme omylům a jakou si vybereme cestu. Kdo jsem, co chci a co mohu- toto poznání sama sebe a poznání hranic svých možností je ta jedna část našeho "subjektivního " osudu. Člověk "trpného" založení bude překážky, stavěné v cestu, chápat jako "objektivně dané", zatímco člověk "aktivního"založení bude tyto překážky zdolávat a vtiskne tak svou vůli osudu, co proniká zvenčí. Kontinuitu osudu můžeš změnit v diskontinuitu

V.Vojtík

Zde se mi vybavuje příběh A.P. Maresjeva, který ve 2.světové válce byl sestřelen a on těžce zraněn. S umrzlými nohami za krutých podmínek přežil a doplazil se do bezpečí. Po amputaci nohou a osvojení protéz byl po roce opět zařazen do stíhacího leteckého pluku (Příběh opravdového člověka). Jiný na jeho místě by asi umrzl. Jen silný donutí osud. Slabého donutí osud sám.

Konfucius

         O  charakteru svého osudu rozhodujeme my, záleží to na našich schopnostech, vytrvalosti a odvaze. A nemá-li někdo tyto ctnosti? Pak možná jeho cíle v něm nežijí dosti silně nebo vytknuté úkoly nebere vážně. Každý nese svůj osud jako skrytou vůli v sobě. Mnohé z toho, co se v jeho životě jeví jako utrpení či neštěstí je často ale výsledek jeho chtění. Předem není určeno, co je pro nás negativní určení osudu. Člověk totiž roste se "svými velkými cíli". Když totiž něco skutečně potřebujete a po něčem opravdu toužíte, tak to nejspíše i dostanete.
          Někdo argumentuje tím, že utrpení je tu proto, aby člověka zušlechtilo, že smyslem utrpení je napravení toho, co je v člověku špatného. Smyslem trápení má být očištění člověka od jeho povrchnosti a zpyšnění. S tím nemohu souhlasit, to by byl vlastně trest za nějaké provinění, kterého jsem se třeba ani nedopustil. Jiný hledá souvislosti a snaží se najít smysl ve všem, co se děje. Tvrdí, že utrpení má vždy smysl. Proč ale trvat na tom, že absolutně všechno má mít svůj smysl?
        Dokážu pochopit, že třeba letecká katastrofa je způsobena tím, že se opotřebovala nějaká součástka, že pilot dostal infarkt, že se do letadla dostala výbušnina. Nedokážu ale pochopit, proč třeba panu XY nezazvonil jeho jinak spolehlivý budík a díky tomu přežil, protože letadlo odletělo bez něj. Někdo by řekl, že to byla Boží vůle. Ale byla to i Boží vůle, že zemřelo 170 lidí? Ne, byla to náhoda. Ano, takové náhody patří do skupiny zel, které jsou na naší vůli nezávislé. Musíme se s nimi naučit žít, musíme je přijmout a smířit se s nimi. My, kteří nejsme tak zataženi do té které konkrétní tragedie si uvědomujeme, že se takové věci stávají, nemají žádného smyslu a musíme je přijmout jako přijímáme zemětřesení, hurikány či zemskou přitažlivost- nic z toho nemůžeme ovlivnit a nejsme za to ani vinni.
        A lze ovlivnit náhodu? Jdete po ulici a spadne na vás římsa a pohřbí vás. Žijeme snad ve světle plném nesmyslných náhod? Náhody patří nevyhnutelně k naší existenci. Kdyby se všechno řídilo podle předem stanoveného pořádku, žili bychom mechanicky. Výskyt náhod nás nutí k otázkám a udržuje nás v neklidu. A tak nám připadá ve světě ta úloha, abychom náhodné občas od sebe odvrhli a občas si náhodné přisvojili. Osud nejsou neúprosné hodiny ani načasovaná bomba, je to ohromný slepý pavouk, který smrtelně kousne toho, kdo se mu příliš přiblíží, je to veliký smrtící hmyz, který ztěžka poletuje a krouží okolo lidských světel. Musíte umět čas od času zhasnout lampu a poskytnout mu tak čas, aby zaletěl jinam.

J.Dutourd

         Tím, jak si razíme cestu vlastní silou, dospějeme k poznání skutečnosti, která je více než čistou náhodou. Nechceme-li se zbavit pevné půdy pod nohama, nemůžeme setrvávat v přesvědčení o nesmyslnosti a nespravedlnosti osudu, který vládne v nás nebo nad námi. Každý spíše si má klást otázku: "Co znamená toto osudné dění?", "Co mi tím chce naznačit?" Když už se něco stalo, tak se nesmíme ptát: "Proč já?" "Čím jsem se provinil?" "Proč se to stalo mně?", ale měli bychom se ptát:" Co s tím mám dělat, když už se to stalo a jak to zvládnu?". Ta větší i menší neštěstí, která se nám stávají, nemají žádný smysl sama o sobě, ale nějaký smysl jim můžeme dát my- a to tím svým postojem, který k tomu zaujmeme. Všechno, co se děje na světě nemůžeme ovlivnit, ale můžeme ovlivnit to, jak se k tomu postavíme, aby nás to nesrazilo na kolena a nezničilo. Jen bytostným se staň, neb svět až pomine, náhoda opadne, však bytost nezhyne

Angel Silesius