Neříkej že je zle, páč může být ještě hůř...

 Já mám pocit, že na mě jich přišlo už nejmíň sedm set! Vždycky si říkám že budu silná, přece, když nejde o život, jde o hovno, ne? 

 Ale teď mám pocit, že v jednom hovně jsem delší dobu až po krk! Proč to musím být vždycky já? Copak nemám nárok na to, být aspoň jednou chvíli šťastná? Abych to uvedla do obrazu...Po tlumičích a brzdových destičkách na autě, mi dneska vypověděla službu i žehlička.

...Po třetí a evidentně opět nevydařené opravě, ve 32 km vzdálené opravně. Hmmm

...Má první solidní, nejoblíběnější, značková, a jak vidím tak totálně předražená žehlička!!!  Hmmm

 Prostě si jen tak v klidu zhasla a konec. 

Jistě, má přece necelý týden po záruce, tak co by se snažila, ne? 

Tak tohle je už fakt poslední kapka. Poslední rána, kterou už nedokážu strávit, navíc přišla ze strany, ze které bych ji vážně nečekala. 

 Nejde mi o tu materiální stránku, jde o to, že mám pocit, že všechny takovéhle věci se musí stávat zrovna mě. 

      Kolika lidem se posere nadvakrát opravená žehlička během týdne a po třech minutách "akce"? Jednomu z tisíce? Z pěti tisíc? Z deseti? 

Tak proč kurva já musím být zrovna mezi nima? A tak je to se vším!!! Už na to prostě nemám, nedávám to. 

Už si prostě nebudu hrát na to, že je všechno v pohodě a v noci si potají brečet do polštáře. Protože v pohodě není naprosto NIC! 

Tak aby jsme to zrekapitulovali...momentálně jsem opět totálně nasraná, tak trochu na pokraji zhroucení, třesou se mi ruce a je mi strašná zima i když v místnosti je tak kolem pětadvaceti. Jsem smutná a jsem zklamaná. Předešlé tři hodiny jsem strávila tím, že jsem seděla na posteli a pozorovala drobky a struktury na koberci v ložnici...No, nepřála bych vám vědět, co všechno se mi honilo hlavou. O čem a o kom všem jsem přemýšlela...a co jsem měla sto chutí udělat...každopádně, jednu věc vím jistě. Takhle už to dál nejde, zítra letím do opravny a udělám tam totální čurbes... :-()

Ti se budou divit, panáčči. :-)