Dej pozor na svá přání, mohla by se vyplnit.

 

 
 

 Lidé před člověkem a po něm

 

    Evoluční biologie, která se jako samostatná vědní disciplína vyčlenila teprve nedávno, je relativně složitou a velmi problematickou součástí biologických věd. Vědec, trpělivě skládající hlavolam živé přírody pomocí nezpochybnitelných informací, založených na nesčetných pokusech, se zde musí spokojit pouze z hypotézami, teoriemi a fakty, které jako takové jsou prakticky neověřitelné. Nasimulujme si v laboratoři třeba průběh vývoje rostlin od nejjednodušších prehistorických forem až po ty nejsložitější. Nebo něco lehčího, co tak postupnou divergenci nějakého druhu? Bohužel, tyto nápady patří spíše do sféry sci-fi.


    Ovšem, dá se jistě provést pokus na kolonii bakterií, jejichž životní cykly jsou relativně krátké, jenže co nám to řekne například o evoluci lidského druhu? V současných silách vědy zatím není možnost simulovat vývoj, který trval miliony a miliony let. Proto nám nezbývá nic jiného, než vršit na sebe teorie a neověřené (mnohdy i neověřitelné) hypotézy, proplétat se pavučinou fakt a fikcí, neustále se vracet ze slepých uliček, abychom při nejbližší příležitosti odbočili znovu špatně, a doufat, že z tohoto labyrintu někdy najdeme cestu ven. To je cílem už několika generací biologů a také pohonem pro další generace nastupující na jejich místo.

    Je toho mnoho, co se dá zkoumat. Když to vezmeme kolem a kolem, evoluční biologie se vlastně dotýká úplně všeho. Vine se všemi odvětvími, ať už přírodních nebo humanitních věd, a stačí si jen vybrat, které odvětví je pro nás nejpřitažlivější.

    Nejvíce otázek se ale pochopitelně bude týkat právě vzniku a vývoje života. Jak a proč vznikl, odkud se vzal, vyvinul se na Zemi nebo přišel z Vesmíru, jak probíhal vývoj, proč se to odehrávalo právě tak a ne jinak, proč některé druhy byly v některých dobách úspěšné a v jiných nikoli, a jak a proč vlastně druhy vznikly… Je mnoho otázek a samozřejmě i mnoho odpovědí. Teď už jen zbývá vybrat si ty správné.

    Pojďme se podrobněji zabývat otázkou evoluce lidského druhu. Je zcela přirozené, že člověka zajímá, jak probíhal jeho vývoj až do dnešní podoby. V minulosti by byla odpověď na tuto otázku jednoduchá a zcela jednoznačná. Člověka stvořil Bůh, tečka. Jenže postupem času se začala vyskytovat "ale". Tak například stáří planety. Ještě před dvěma stovkami let si lidé mysleli, že Země je stará zhruba šest tisíc let. Při podrobnějších výzkumech se však zjistilo, že to nemůže být pravda. Jak by mohlo dojít k tolika masivním vrásněním, která nepochybně proběhla, za tak neuvěřitelně krátkou dobu? A co zvětrávání? Spolu s prohlubováním znalostí přírodních zákonů, bylo bezpodmínečně nutné posouvat hluboce zakořeněné přežitky, jako bylo například právě stáří Země. A tak,z původních šesti tisíc, jsme se dostali až na dnešních zhruba 4,8 miliardy let.

   Tarzan  

    To ale bylo pouze drobné odbočení od ústřední otázky této eseje, a to "Kdy se z nás stali lidé." Na téma vývoje člověka byly napsány spousty knih. Jedny se na člověka dívají jako na druh zcela výjimečný a povznesený nad všechny ostatní, jiné publikace zase inteligenci a kulturní vývoj zasouvají do pozadí a na člověka pohlíží jako na zástupce živočišné říše řízeného pouze jeho pudy a reflexy. Který z přístupů si vybereme, to je věc každého z nás. Nutno vzít v úvahu, že z opic jsme se skutečně vyvinuli, a že reflexivní a pudové chování nám zůstalo, bez ohledu na výši naší inteligence, či technického pokroku.

    Musíme jíst, spát, rozmnožovat se. Jinak by náš druh nebyl konkurenceschopný a vyhynul by. Ostatně jako valná většina všech druhů, které s v průběhu věků na Zemi objevily. Berme v úvahu, že druhy vyskytující se v tomto "geologickém okamžiku" na naší planetě jsou ty nejvyvinutější a nejadaptovanější právě na tento typ podmínek. Pokud by došlo k nějaké změně, mohly by se z nyní vládnoucích druhů stát rázem druhy odsouzené k zániku. Jak prosté. Vzpomeňme si na dinosaury.

    Proč to říkám? Jen abychom si uvědomili, že člověk, jak ho známe dnes, za pár milionů let třeba vůbec nemusí existovat. Jsme pouze mezičlánek k dalšímu, více přizpůsobenému druhu. Proč by vývoj od opic pokračoval tak složitou cestou se spoustou slepých odboček, kdyby se měl najednou zastavit? Vývoj přece nikdy neustane. Neustále půjde dál a dál. Na slabé, nepřizpůsobené, či jinak handicapované se nebude ohlížet. Nemáš, neumíš, nemůžeš? Tak prostě končíš. Člověk má, proti ostatním organismům, jednu velkou nevýhodu. A to, že on si jako jediný uvědomuje tuto krutou realitu. My nejsme vrcholná forma vývoje. Jsme pouze mezičlánek. Po nás přijde lepší a po něm ještě lepší prototyp a tak dál a dál, dokud nezastaví vývoj nějaká katastrofa, nebo konečný zánik sluneční soustavy. Pesimistické? Snad, ale to je realita.

    Evoluce jako taková je proces diferenciace populací od společných předků. Savci, primáti a lidé jsou v časové posloupnosti vývoje nejmladšími evolučními úkazy. Nás nejvíce zajímají právě primáti a člověk. Dříve zažitý model divergence primátů a člověka, kdy všichni lidoopi byli spříznění a člověk stál samostatně, dnes překonal model nový, který ukazuje, že šimpanzi mají k člověku blíže než k ostatním lidoopům.

    Pokud se podíváme na vývoj hominidů, není to ani zdaleka jednoduchý jev. Vývoj stylem pokus omyl vedl k široké spleti evolučních vztahů a pokroků, na jehož vrcholu stojí člověk. Alespoň zatím. Jednoduché srovnání dnes žijícího zástupce primátů a člověka by mohlo být zavádějící a posouvat člověka od opic více, než je tomu ve skutečnosti. Je zcela jistě pravda, že člověk je ojedinělý a výjimečný druh, ale nevyvinul se náhle a z ničeho nic. Pochází ze společného prapředka všech primátů. Obrovská mezera mezi člověkem a šimpanzi nebo gorilami není prázdná. Je vyplněna hned několika typy hominidů, které se dají označit jako jednotlivé vývojové stupně. Metodou pokusu a omylu vznikaly kromě forem spějícím k lidem i formy, které se časem stávaly méně výhodné a zanikaly. "Lidé" před člověkem však nepředstavují pouze proces nabývání lidskosti, jsou mnohem víc. Vypovídají o původu našeho druhu a o procesu evoluce jako takovém. Mohou nám zodpovědět otázku, zda lidská evoluce představuje skutečně progresivní směr nebo je to jen přešlapování na místě, či dokonce další slepá ulička.

    Vraťme se tedy na počátek a položme si tu zdánlivě triviální otázku, kdy se z nás stali lidé, znovu. Proč naši prapředci žili statisíce let pokojným a klidným životem v korunách stromů, kde jim nehrozilo téměř žádné nebezpečí, měli dostatek potravy a život se skládal z etap krmení, spánku a vzájemných sociálních kontaktů. Proč najednou opustili své domovy a vyšli na otevřené pláně, kde už tenkrát žilo velké množství vysoce specializovaných živočichů, jejichž naděje na přežití byly mnohonásobně vyšší? Odpověď pravděpodobně najdeme ve změně přírodních podmínek. Země se ochladila a to způsobilo v oblastech okolo rovníku silné vysychání. Husté pralesy začaly ustupovat a obrovské plochy, které dříve pokrývaly se změnily na travnaté savany nebo stepi s ojedinělými stromy. Tím jak pralesy ustupovaly narůstala konkurence právě mezi našimi a opičími prapředky. Zatímco opičí prapředek tvrdošíjně zůstával v korunách stromů, náš se rozhodl vydat se cestou průkopníka. Je všeobecně známo, že evoluce není proces, v němž by druhy pasivně reagovaly na změny prostředí, které je obklopuje. Spíše aktivně hledají nové cesty a možnosti a tím se snaží se prostředí přizpůsobit. A právě tak tomu bylo i u našeho předka. Byla to sázka do loterie. A jak je vidět, úspěšná.

    Samozřejmě, pouhé slezení ze stromů by úspěch v žádném případě nezaručilo. Muselo být provázeno změnou řady strategií přežití. Po opuštění bezpečí v korunách se stal prvním důležitým problémem pohyb. Chůze po čtyřech končetinách, z nichž přední byly jakýmsi kompromisem mezi uchopovacími a pohybovými končetinami, byla značně energeticky náročná. A tak se jako první evoluční strategie vyvinula bipedie. Chůze po dvou končetinách, kromě toho, že pozměnila celou tělesnou konstrukci, uvolnila ruce, které se mohly dále specializovat ať už k získávání potravy nebo rodičovské péči. Další, na první pohled zcela zřetelnou strategií, byla ztráta srsti. Ani dnes se přesně neví, co to způsobilo. Nejpřesvědčivější je asi teorie, že holá kůže efektivněji vydává teplo. Úzce to souvisí také se změnou strategie získávání potravy. Život na stromech poskytoval mimo jiné také dostatek potravy. Stačilo jen natáhnout ruku a utrhnout si. Po opuštění stromů musel náš lidoopí předek vyrovnat nedostatek rostlinné potravy lovem. Samozřejmě, nebyl zprvu důstojným soupeřem specializovaných šelem, ale měl něco, co ony ne, a to byl neustále se rozvíjející mozek. Co to má společného se ztrátou srsti? Jak už bylo řečeno, lovící lidoop vyšel ze stinných pralesů. Tím pádem vystavil své tělo mnohem vyšším teplotám než byl zvyklý, a proto bylo evolučně výhodné prostě srst odložit. Snadnější ochlazovaní pomocí pocení ale zase vyvolalo přímou závislost na vodě. Pochopitelně se dá namítnout, proč tedy neodložili srst ostatní stepní živočichové, když to bylo tak výhodné. Proč nemáme také nahé lvy, šakaly nebo třeba zebry? Netvrdím, že tato hypotéza ztráty srsti je pravdivá. Jen je pravděpodobnější, než třeba teorie, která říká, že ztrátě srsti došlo proto, že se tak zvýšila erotická dráždivost, nebo že holé tělo bylo méně přitažlivé pro různé parazity, než tělo hustě osrstěné. Za zmínku stojí také teorie vodního lidoopa, která, velmi zjednodušeně, ztrátu srsti vysvětluje jako důsledek brodění a lovu ve vodě a vzpřímení jako následek vodního nadnášení.

    Opusťme nyní otázku ztráty srsti a zabývejme se ještě jednou důležitou otázkou, a to je změna sociálních vazeb. Zvyšování kapacity mozku a tím i inteligence se dělo na úkor prodloužení neotenického vývoje, a tím i větší zranitelnosti v raných obdobích života. Jednotlivé etapy vývoje od narození až po smrt se výrazně protáhly a tím se zvýšily nároky na výchovu potomstva. Musel se proto vyvinout sklon k utvoření páru. Samice byly plně zaměstnány péčí o potomky a samec lovil a staral se o potravu. Samice si musela být jistá, že se o ni samec postará a on zase, že svou energii nevkládá do potomka někoho jiného. Navíc vývoj stále lepších a lepších zbraní způsobil, že sexuální soupeření se stávalo nebezpečnější. Vzájemná likvidace by ke konkurenceschopnosti druhu rozhodně nepřispěla. Další dobrý důvod ke vzniku monogamie, která nás odlišuje od ostatních zvířecích druhů, které, až na výjimky, netvoří pevné svazky po celou dobu svého života.

    Máme tu tedy lidoopího předka. Už nežije na stromech, ale na zemi, chodí po dvou, loví a zakládá sociálně složité struktury. Jeho životní strategie se změnila. Stal se úspěšným a dalo by se říci i vládnoucím druhem této éry. My jsme jeho potomky a jdeme hrdě za vytyčeným trendem. Ale nesmíme zapomínat, že ani my nejsme vrcholnou formou, že evoluce pokračuje a nezastaví se. Za pár milionů let se může stát, že se vládnoucím druhem stanou třeba ryby nebo ptáci, fantazii se meze nekladou. Dinosaurům se také při jejich osmdesátimilionové nadvládě ani nesnilo, že jejich zlatý věk někdy skončí a jejich místo zaujmou do té doby téměř bezvýznamní savci. Už proto je pro nás lepší, že budoucnost neznáme. Můžeme se ale obrátit do minulosti,tím myslím období zhruba posledních pětiset let, a poučit se alespoň do té míry, abychom vládu našeho druhu neukončili my sami.

Kontakt

Radka

susi.susi@centrum.cz

ICQ: 359-209-854

Vyhledávání

 http://www.cestykesvetlu.cz/kosmoobrazy/index.html 

 

Moon-01-june.gif (24728 bytes)

    Existuje sjednocené pole energií, naprosto vyvážené, stojící ve střídavém vztahu samo se sebou.
Pole čisté inteligence, které samo ze sebe zrozuje všechny síly a veškerou materii universa, to znamená veškerou hmotu vesmíru, a tím tvoří samotný základ veškerého bytí. 
(Definice Boha podle kvantové fyziky)

 

 

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webu zdarma s WebnodeWebnode