Žít pro něco a pro někoho.

 byl to už starý pán. Shrbený, se zdravotními obtížemi. byl po operaci, několikrát na cestách omdlel, špatně chodíil a musel být podpírán. Místo, aby si užíval důchodu a zbývajících let života, neustále jezdil po celém světě a oslovoval milióny lidí. Papež Jan Pavel II..jeho energie byla fascinující. Že by bral nějakou drogu? Samozřejmě žertuji. Mnoho jiných ale v droze smysl hledá. Velkým neduhem naší doby je ztráta smyslu a víry v cokoliv a orientace lidí na sebe. Jedni si chtějí užít, jiní se utápějí v alkoholu, sexu či hledají uspokojení v jídle, televizi, akčních filmech a adrenalinových zážitcích. Bezesmyslně vnímaný svět se pro ně stane, byť jen na chvíli, smyslově plným. Nalézají ale ve skutečnosti pouze pocit smyslu. Jsou to jen libé pocity po chemickém ovlivnění mozku vyplavenými endorfiny.

         Když australský domorodec minul svůj cíl (svoji kořist), pak se mu jeho bumerang vrátil a šel lovit znovu. Když člověk mine svůj cíl (nemá pro co žít), pak se mu to jako bumerang vrátí a zraní ho to. Třeba v té formě, že se začne zabývat jen sám sebou nebo začne o sobě pochybovat. Přesto pohled sama na sebe nemusí být vždy ten nejsprávnější. Můžeme třeba i žít smysluplný život, aniž si to uvědomujeme. "Kilgore Trout kdysi napsal povídku, která byla dialogem mezi dvěma kvasinkami. Pojídaly cukr, dusily se ve vlastních výkalech a diskutovaly při tom o smyslu života. Vzhledem k jejich omezené inteligenci jim nikdy nepřišlo na mysl, že vlastně vyrábějí šampaňské"(Kurt Vonegut JR, Snídaně šampiónů).

         Je smutné, pokud se seberealizace stane jediným cílem. Usilováním, píděním a dychtěním po chvále a uznání druhých kupíme svá ocenění až do té míry, že přestáváme chápat, co je vlastně opravdu důležité a podstatné. Naplněním života nemusí být vždy jen velký cíl, úspěch, zábava a hodně peněz. Mohou to být i činy zdánlivě malé, nicméně pro život stejně hodnotné. Četl jsem, jak v sanfranciském zálivu na mostech, kde se vybírá mostné, někteří řidiči začali platit za ty, kteří přijeli po nich. Byly to nahodilé pozornosti, bez snahy dosáhnout prospěchu. Obdarovávat lze různě (charita, humanitární akce, zvířecí útulky, pomoc cizímu člověku, uvolnění místa v tramvaji, dání přednosti v zácpě na silnici, úsměv…). Jak již kdysi napsal Platon, "starajíce se o štěstí jiných, nacházíme své vlastní".

         Mít svou fotografii na billboardech je sice pro někoho úspěch, ale zdaleka ne tak smysluplný, jako naučit se vyrovnat i s nepřízní osudu. Několik let po druhé světové válce vyšetřoval lékař židovskou ženu, která měla na paži náramek z dětských zubů zasazených ve zlatě. Byly to zuby jejích devíti dětí. Všechny zemřely v plynové komoře. Lékař se ženy zeptal, jak může žít s takovým náramkem. Starám se teď o útulek pro sirotky v Izraeli byla její odpověď. V.E. Frankl, zakladatel vídeňské psychiatrické školy tzv.logoterapie (léčba pomocí nalezení smyslu), se zabýval právě těmito otázkami, které souvisejí se smyslem života. Konstatoval, že největší šanci na přežití měli ti váleční zajatci, kteří byli orientováni na smysl a cíl v budoucnosti, který bude třeba naplnit.

         Když je zmařena snaha najít smysl života, může se objevit touha po bohatství, dychtivost po moci nebo žádostivost po slasti. Čím více ale jde člověku o rozkoš, tím více je pro něj nedostupná. Důležitá je cesta ke štěstí a ne štěstí samo. Štěstí nelze honit, musí přijít samo. Každý laskavý čin a ušlechtilý skutek obdarovává tím, co je v životě důležité- služba druhým, láska, lidumilnost. Jak již napsal Seneca "štěstí člověka není závislé na tom, jakou rozlohu polností orá, kolik lidí ho zdraví nebo na jak drahém lůžku odpočívá, ale na tom, jak je dobrý". Pouhé přežití nemůže být nejvyšší hodnotou. Jen takový život má smysl, když žijeme pro něco a pro někoho. A platí to nejen pro člověka, ale pro celé lidstvo.