Po celé mé dospívání  mi pak bylo předhazováno: "Jsi hubená jako lunt! Prosím tě najez se, vypadáš hrozně... Babička pekla každou neděli něco sladkého, doma se po vydatném obědě i večeři podával moučník, a ke svačině jsem měla rohlík s máslem a vysočinou. 

Na otázku "Kolik si dáš knedlíků?" jsem vždy opakovala tři a dostávala jich pět. "Nechceš přidat?" ptali se mě všichni, zatímco já měla plnou pusu. Na stole byly vždy brambůrky, tyčinky a ovoce. A já jedla hlavně proto, aby mě rodina pochválila, jak dobře jím... Přesto mi moji kamarádi říkali: "Ježiš, ty jsi hnusně hubená," "A jíš ty vůbec?"

    Po pubertě se moje tělo zaoblilo tam, kde mělo. Konečně jsem měla prsa, boky a zadek. "No vidíš, jak ti to sluší," říkali mi všichni, ale náhle se trend změnil. Všichni najednou začali držet diety a víc cvičit. "Proč chceš zhubnout? Vždyť nejsi tlustá," ptala jsem se své spolužačky, která odpověděla: "Viděla jsem fotku modelky, která váží 45kg, chci vypadat jako ona." Zalapala jsem po dechu a bezmocně si zaklepala na čelo. Kamarádka přestala chodit na obědy, každý den doma cvičila a k večeři si dávala jedno jablko.

Nechápala jsem proč to dělá, měla úplně normální postavu jako já. Došlo mi to až, když cizí kluci nahlas hodnotili mou postavu: "Koukni na ten zadek. Ty jo, kdyby nebyla tak tlustá, byla by i hezká." "Drž hubu, ty blbečku," křikla jsem a dělala, že mi to nevadí. Doma jsem však pečlivě zkoumala svojí postavu. "Měla bych ze sebou něco dělat," říkala jsem si nahlas. A Pak už to šlo se mnou z kopce.

Nejdřív jsem omezila veškeré sladkosti, zmenšila porce a začala více cvičit. Postupně jsem vynechala večeře, přestala jíst mastná a tučná jídla a když jsem měla hlad, pila jsem vodu. Hlad je přece převlečená žízeň. Nakonec jsem skončila na jednom jogurtu k snídani a jednom jablku k obědu. Věčně unavená, věčně nervózní. Byla mi zima a chtěla jsem jít spát. Spát, spát a už se neprobudit. Ale zároveň jsem si říkala, že  budu jedna z nejhubenějších. "Já jim ukážu," šeptala jsem a strkala jídlo kamarádům a nebo rovnou do odpadkového koše.

    ("Příběh je samozřejmě historie," dnes tento článek píši se spoustou kil navíc,  s plnou pusou těstovin a přesto celkem spokojená.) :-)

Kdy už všichni konečně pochopí, co je zdravé a co ne? 

Kdy nad jízlivou poznámkou ohledně postavy mávnou rukou  a řeknou si: "Ty mě tak můžeš soudit?" 

Kdy si pŕestanou nechávat shazovat sebevědomí od někoho, kdo má sám se sebou problémy? 

Kdy si všechny holky konečně uvědomí, že není normální jíst denně jedno jablko?

Kdy příjdeme na to, že zdravější než nejíst vůbec je jíst méně a cvičit? Kdy? 

Je mi líto těch lidí kolem mě, kteří si touhou po hubeném těle ničí zdraví a psychiku.  

Vím dobře o čem mluvím, sama jsem tím utrpením prošla.

     Holt jak říkávala moje babička. "Komu není rady, tomu není pomoci."