Lidská blbost je do nebe volající a mě by fakt zajímalo, čeho až se dotýká ta moje. 

Lidský zrak je někdy zastřený, ten můj je ale pravděpodobně naprosto nevidomý. A lidská mysl je otevřená často jen tomu, co by chtěla vědět a znát. Ta moje byla nejspíš doteď hermeticky uzavřená. 

    Možná její ventilací koloval zkažený vzduch, možná byla zoufale stejná a obyčejná, snad dokonce nudná, a třeba i trochu hloupá. Možná prostě jen viděla to, co vidět chtěla a ne to, co jí svítilo tím červeným neonem přímo před nosem (protože kdyby ho mysl měla, určitě by to bylo přímo tam)... 

    Ať je to tak či tak, mýlit se je lidské, že? Jen se musí počítat s tím, že za omyly se platí. Tvrdě. A na dřevo. ¨Takže já si tedy poplatím. njn.

Mou myslí se právě prohnalo tornádo. Vyrvalo dveře z pantů, rozbilo všechny okna, odneslo si i střechu... Vše co se jeden den zdálo, že tu pro mne vždycky bylo, je a bude, už najednou není. Co zůstalo? Jen spoušť a prázdnota. Děsivá a neodvratná. Jen temná bezedná propast poznání.

Co víc si mohu přát, že...