Tento článek je pro všechny ženy, které si myslí, že nemají právo na štěstí a na lásku, protože jejich tělo nemá ten "správný " věk a "správné" proporce. Pro ty, které úzkostlivě sledují množství jídla, které sní, a hlídají svou váhu. Pro ty, které se trápí proto, že jejich tělo už nevypadá jako ve dvaceti. A hlavně pro ty, ze kterých tento přístup k vlastnímu tělu vyzařuje natolik, že si přitahují do života muže, kteří se k jejich tělu nechovají s úctou, nejsou schopni ho ocenit a vidět jeho krásu.
Když jsem začínala psát tento text, přemýšlela jsem, do které rubriky ho zařadit. Zcela přirozeně a logicky se nabízela rubrika Zdraví a krása, ale nakonec jsem se rozhodla rubriku Sebeúcta a sebevědomí. To proto, že dnes už vím, že sebeúcta a sebevědomí jsou živnou půdou, ze které krása vyrůstá, výživou pro lesk našich vlasů, hebkost pokožky, ladnost těl, dává jiskru očím a rozjasňuje tvář úsměvem.
Ano, teď už to vím. Jenom si říkám, že je škoda, že jsem to nevěděla dřív, že jsem to nevěděla ve čtrnácti patnácti letech, kdy se moje tělo začínalo měnit v tělo ženy, že to nevěděla moje máma, aby mě tomu mohla naučit. Teď, když se opětovně učím mít ráda své tělo, přijmout je takové, jaké je, radovat se z něj a být vděčná za vše, co díky němu prožívám, si říkám, jak jednoduché by to bylo, kdyby mé tělo vypadalo jako tenkrát. To by se to radovalo, kdybych tak pružná, tak svěží, tak štíhlá jako tehdy!
Když se dnes dívám na své fotografie, nevidím sebemenší objektivní důvod, proč jsem měla pocit, že moje tělo není dost hezké. Přesto jsem se sebou nebyla spokojená a chtěla jsem své tělo měnit. Bohužel mladé dívky v tomto věku jsou velmi citlivé a pokud vedle sebe nemají milující osobu, která jim pomůže docenit jejich jedinečnou krásu, snadno podlehnou vlivům okolí a uvěří, že pokud nemají dlouhé blond vlasy, útlý pas, plná ňadra a dlouhé nohy, nejsou dost krásné. A jakmile tomu uvěří, začnou se v jejich životě objevovat lidé, kteří je v jejich přesvědčení podpoří. Tím začíná bludný kruh trápení.
A tak i já jsem mrhala energií a opakovaně jsem hubla a přibírala, hubla a přibírala.... a ničila si tím své tělo, protože mi nikdo nevysvětlil, že mám být hrdá na tělesnou konfiguraci, kterou jsem zdědila po svých předcích. Nevěděla jsem, že pokud napadám své tělesné dědictví, jsem díky tomu odříznuta od své ženské tělesné identity se zbytkem rodiny, že se tím připravuji o sílu a pocit sounáležitosti.
Clarissa Pinkola Estés k tomuto tématu ve své knize Ženy, které běhaly s vlky píše: " Ženy mají právo těšit se ze světa, plného mnoha druhy krásy, mají právo mít radost ze života. Podporovat pouze jediný druh krásy znamená být nevšímavý k přírodě. Nemůže být pouze jediný druh ptáčka, jediný druh borovice nebo jediný druh vlka. Neexistuje jeden druh dítěte, muže nebo ženy. Nemůže existovat jeden druh ňader, jeden druh pasu a jeden druh kůže... Tvrdé soudy o přijatelnosti těla vytváří národ pokřivených vysokých dívek, malých žen na vysokých podpatcích, silných žen oblečených jakoby do smutečního, velmi štíhlých žen, pokoušejících se vycpávat a další ženy, které se raději ukrývají před zraky světa. Ničení ženské instinktivní sounáležitosti s jejím přirozeným tělem ji zbavuje sebevědomí. Přemítá, zda je přijatelným člověkem či nikoliv, a vlastní hodnotu staví na tom, jak vypadá, místo toho, kým vlastně je. Nutí ji to plýtvat energií starostmi o množství jídla, které sní, nebo starostmi o váhu a výšku. Je tím zatížena, promítá se to do všeho, co dělá, do všech plánů, do všech nadějí. V instinktivním světě je nemyslitelné, aby byla žena takto přetěžována... Úzkostlivá starost o tělo okrádá ženu o velkou část jejího tvůrčího života a možnost upírat svou pozornost k jiným věcem."
Dnes začínám pomalu chápat, že není moudré strávit celý život trestáním těla, toho moudrého učitele, který informuje mého ducha, který mi umožňuje pociťovat vzrušení a dopřává mi takové smyslové zážitky jako je cítění určité vůně, poslech hudby či naslouchání hlasu milované osoby... Že je třeba naslouchat tělu jako mocné a svaté bytosti, která nás chrání, podněcuje, pozvedá, živí naši duši, dává nám zázemí a vede nás k tomu, abychom dokázali, že existujeme.
Co to znamená těšit se ze svého těla, přestože neodpovídá běžným měřítkům krásy, a jak tato radost a sebepřijetí ovlivňuje to, jak je žena vnímána a přijímána okolím, popsala velmi přesvědčivě již výše zmiňovaná Clarissa Pinkola Estés v knize Ženy, které běhaly s vlky. A protože bych to lépe nedokázala, rozhodla jsem se přepsat zde celou kapitolu z její knihy.
-------------------------------------------------------------------------------
Síla boků
Co to znamená zdravé tělo v instinktivním světě? Na nejzákladnějším stupni jsou to prsa, břicho, cokoliv, kde je kůže, kdekoliv, kde jsou nervy k přenášení pocitů, otázkou není tvar, velikost barva nebo věk, ale to, zda cítíme, zda děláme to, co máme, zda můžeme reagovat, a pociťujeme škálu pocitů? Bojí se, je paralyzováno bolestí a strachem, je v bezvědomí prožitými traumaty nebo má svou vlastní hudbu, naslouchá břichem jako Baubo, používá mnohé své způsoby vidění?
Když mi bylo kolem dvaceti, měla jsem dva zásadní zážitky, zkušenosti, které mi vyvracely všechno, co mě do té doby učili o těle. Při jednom večerním setkání žen u ohně jsem, blízko horkých pramenů, spatřila nahou, asi pětatřicetiletou ženu; prsa měla vyprázdněna častým kojením, břicho rozbrázděné porody. Byla jsem velmi mladá a cítila jsem lítost nad takovými útoky na její světlou a jemnou kůži. Někdo bubnoval na bubínek a ona začala tancovat, její vlasy, prsa, kůže, končetiny, to vše se pohybovalo různými směry. Jak byla nádherná, vitální. Její vznešenost byla úchvatná. Dříve jsem se vždy smála rčení oheň v rozkroku. Tu noc jsem to však spatřila. Spatřila jsem moc jejích boků. Viděla jsem to, co mě učili ignorovat, tu sílu ženského těla při vnitřním oživení. Ještě i nyní, téměř po třech desetiletích, ji vidím v noci tančit a stále mě ta síla těla ohromuje.
Druhé probuzení způsobila mnohem starší žena. Vzhledem k běžným měřítkům měla boky příliš hruškovité, její ňadra byla v poměru k nim příliš malá, všude po stehnech měla tenké fialové žilky a dlouhou jizvu po těžké operaci, která se táhla kolem jejího těla, od žeber k páteři, a která připomínala způsob, jakým se okrajují jablka. Pas měla velmi široký.
Bylo tedy tajemstvím, proč se kolem ní muži slétají, jako kdyby byla krásnou květinou. Chtěli ukousnout něco z jejích hruškovitých stehen, chtěli olizovat tu jizvu a chovat ten hrudník, položit si tváře na její pavoučí žíly. Měla oslňující úsměv a krásnou chůzi, a když pohlédla na něco svýma očima, ty oči skutečně braly do sebe to, co spatřily. Znovu jsem tedy viděla, co mě učili ignorovat, tu moc v těle. Mocí těla je jeho krása, ale moc v těle se vyskytuje řídce, protože mnozí ji odehnali svým týráním nebo studem za tělesnost.
V tomto smyslu může divoká žena pátrat v osvícenosti svého vlastního těla a chápat je nikoliv jako něco hloupého, co jsme odkázáni nosit celý život, nikoliv jako nějaké protivné břemeno, se kterým se pohybujeme životem, ale jako sérii dveří, snů a básní, kterými se učíme a poznáváme všechno možné. Divoká duše chápe tělo jako bytost se svými vlastními právy, bytost, jež nás miluje, je na nás závislá, je bytostí, pro kterou jsme matkami my a někdy je ona matkou nám.
Takže milé ženy, prosím, buďte ke svému tělu laskavé, začněte se k němu chovat s úctou, kterou si zaslouží a nedovolte nikomu, aby o vašem těle hovořil nepěkně...
