Strach občas zažívá každý. Jaký je rozdíl mezi strachem a fobií? Při fobii má člověk psychické i tělesné projevy natolik silné a nepříjemné, že se s nimi jen velmi těžko vyrovnává. I když si uvědomuje, že jeho úzkost je přehnaná, nedokáže ji zvládnout. Začne se tedy vyhýbat určitým místům nebo situacím. Jednoduše řečeno, když se bojíte létání, ale nakonec do toho letadla přece jen nastoupíte, máte prostě strach. Pokud do něj nenastoupíte, i kdyby vás mělo přepravit do ráje, máte fobii.
    Strach horší než porod
„Nezvládala jsem nákupy, jít na úřad byl nadlidský úkol, cesta MHD horor. Sociální fobie mě omezovala ve všem. V podstatě jsem přestala žít,“ vzpomíná šestadvacetiletá Michaela, která je v současné době na mateřské dovolené se svou půlroční dcerou. „Když jsem šla k porodu, byla jsem naprosto vyrovnaná. Říkala jsem si: Bolest vydržíš, vzpomeň si na fobie a paniku.
Ani po porodu jsem nezměnila názor, přestože byl těžký a dlouhý.“

Pro lidi v okolí člověka s fobií může být jeho nemoc těžko pochopitelná. Málokdo si totiž dokáže představit hrůzu, kterou takový člověk zažívá při naprosto obyčejných úkonech. Nedokázat promluvit na veřejnosti, nakoupit v supermarketu, jet veřejnou hromadnou dopravou, vyjít z bytu.

„Agorafobie, tedy strach pobývat na místech, kde v případě nevolnosti nebo panického záchvatu není poblíž pomoc, se u mě projevuje suchem v ústech, bušením srdce, pocitem na omdlení. Často se mi chce strachy vyskočit z okna, proto raději bydlím v přízemí,“ popisuje nepříjemné pocity Marcela, která se snaží pohybovat stále v blízkosti zdravotnického zařízení. To kdyby ji zase postihla tetanická křeč celého těla, aby jí lékař mohl píchnout dávku magnezia na uklidnění.

    Jako když zmáčknete spínač
    Janě je třiatřicet let a dva roky ji svazuje agorafobie. Všechno spustilo zdánlivě nevinné zaseknutí výtahu. „Vzpomínám si, jak mi šíleně bušilo srdce, potila jsem se, nemohla dýchat. Modlila jsem se, aby mi někdo pomohl. Vlastně ty strašné pocity nedokážu dokonale popsat. Ještě teď cítím tu bezbrannost!“

Také dvacetiletá Daniela si vybavuje první atak sociální fobie: „Když jsem šla poprvé na oběd do menzy, najednou se mi hrozně roztřásly ruce. Nemohla jsem se ani najíst. Od té doby mám strach chodit
do restaurace nebo přednést referát.“

„Moji fobii bezesporu rozeběhla smrt mého otce, kterého jsem nedokázala oživit. Zemřel před mýma očima, pod mýma rukama,“ těžce hovoří Michaela.

Ne každý je ale schopen přesně určit moment, kdy se fobie projevila. A ještě těžší je odpověď na otázku, kde se v nás fobie bere, jaká je její příčina.
    Příčina (mnohdy) neznámá  
    „K příčině fobie jsem se nepropracovala ani za pomoci psychiatrů či psychologů,“ říká Marcela. Původ fobie se někdy nepodaří objevit ani odborníkům. Znalost příčiny sice může usnadnit léčbu fobie, důležitější ale je řešit aktuální potíže, které přináší. „Dle jejich rad příčinu nezkoumám, protože v mém životě by bylo těžké ji odhalit, ale učím se s fobií žít a zvládat ji pomocí logického myšlení. Možnými příčinami jsou pokus o zneužití strýcem v pěti letech, náhlé úmrtí otce v mých čtrnácti letech a moje silná fixace na něj, pokus o znásilnění ve třiadvaceti letech, manželova nevěra, onkologická onemocnění a zároveň nastěhování manželovy přítelkyně s dětmi k nám domů za mého delšího pobytu v nemocnici. Je toho moc a každá tato událost ve mně zanechala nějaký blok,“ vypráví otřesné životní zážitky Marcela. Dlouho se se vším – alespoň podle soudu okolí – dobře vyrovnávala, v jejím životě pak dokonce nastal relativní klid. A najednou se spustila fobie naprosto nečekaně, a hned obrovskou silou. Bylo jí dvacet osm. Podle lékařů je to tím, že Marcela v sobě hromadila stres a nijak ho neventilovala. „Je fakt, že nezvyšuji hlas, nikdy jsem neuhodila svého syna, jsem tolerantní a dle diagnózy mám abnormálně zvýšenou citlivost. Ať už se týká počasí, úmrtí lidí, které třeba vůbec neznám, úplňku, kdy týden nespím, nespravedlnosti. Nesnáším, když slyším hádku, okamžitě se dusím,“ líčí Marcela.
 
    Léčba určitě, i když bez záruky
    Je jasné, že žít s fobií se nedá. Pokud jste došli k závěru, že to, co cítíte, už není jen strach, ale fobie, s návštěvou lékaře neotálejte. U fobií je totiž nejdůležitější včasná léčba. Jen tak může pacient doufat v úplné vyléčení. K léčbě fobií se využívají antidepresiva nebo psychoterapie. Nejúčinnější je kombinace obou.

„Je mi čtyřicet jedna let. S kvalitní léčbou, která u mě zabírá, jsem začala pozdě, a je jasné, že na prášcích zůstanu už do konce života. Tato skutečnost by mi nevadila tolik jako obavy, aby se u mě po dlouholetém užívaní antidepresiv neprojevila demence. Zhoršila se mi paměť a musím se snažit zaměstnávat mozek, aby nedegeneroval,“ svěřuje se Marcela.

    Antidepresiva se – přes zavádějící název – neužívají jen při depresích. Osvědčila se i při léčbě fobií, jelikož procesy v mozku provázející deprese i fobie jsou založeny na stejném principu. Laicky řečeno: při těchto nemocích dochází ke špatnému přenosu látek v mozku a antidepresiva to dokážou napravit. U antidepresiv třetí generace je výhoda, že se dají užívat i dlouhodobě, nezpůsobují závislost a nedochází k vážným nežádoucím účinkům (pacienti užívající ‚zastaralá‘ antidepresiva si často stěžovali na velké problémy v sexuálním životě, kdy například omdlévali při rychlé změně polohy).

    „Včasná léčba je opravdu nutná,“ říká studentka Daniela. „Chodit k psychiatrovi dnes není žádná ostuda a čím dřív se s léčbou začne, tím je úspěšnější. Pokud člověk nemá vůli k odborníkovi dojít, měli by ho tam dovést jeho blízcí. Hlavně se člověk nesmí začít stranit lidí, tak je to jen horší. Přece není žádná ostuda, že se člověk chce vyléčit ze své nemoci.“

    Všechny ženy, se kterými jsem mluvila, bojují. Udělaly ale důležitou věc – svou nemoc si přiznaly. „Mé podvědomí mi občas připomene, že se mi fobie může vrátit, že nemám vyhráno. Teď se snažím hlavně hlídat, abych se nevyčerpávala, protože to je údajně nejlepší doba pro návrat fobií a paniky,“ konstatuje Michaela. Člověk se prostě nesmí vzdát.
 
    Možnosti léčby při fóbiích
    1. Zaplavení
Pacient s fobií je rovnou konfrontován přímo s nejobávanější situací, aby se vyprovokoval maximální strach. V situaci pacient zůstává tak dlouho, dokud strach nepoleví. Zaplavení je nejúčinnější forma expoziční léčby a vede ke spolehlivému a rychlému odstranění fobie. Podstoupit tuto metodu léčby je ale ochotno jen malé procento pacientů.

    2. Odstupňovaná expozice
Pacient s terapeutem vytvoří hierarchii svých situačních strachů od nejlehčího po nejtěžší. Postupně se pak těmto situacím vystavuje. Terapie probíhá buď v ordinaci, nebo přímo v přirozeném prostředí. Pacient se obávané situaci vystavuje tak dlouho, dokud jeho strach nezačne spontánně klesat. Doma pak pacient expozici alespoň jednou denně a své pocity si zapisuje do deníku. Když už zvládá jednu situaci, přistoupí k další, obávanější.

    3. Expozice v imaginaci
Je založena na stejných principech jako odstupňovaná expozice, ale pacient si obávané situace pouze představuje. Používá se především u fobií, u kterých není možné pacienta strachům vystavit (např. u fobie z bouřky), nebo u dětí.
 
    Pocity při fobiích
Fyzické:
● bušení srdce, zrychlený pulz
● pocení
● chvění, třes
● sucho v ústech
● obtížné dýchání
● pocit zalykání se
● bolesti nebo nepříjemné pocity v hrudníku
● břišní nevolnost
● návaly horka nebo chladu
● pocity znecitlivění nebo mravenčení
● pocity na zvracení, nutkání na moč nebo stolici

    Psychické:
● pocit závratě, neklidu, mdloby, točení hlavy
● pocity, že objekty nejsou reálné nebo že pacient je mimo, ‚není zde skutečně‘
● strach ze ztráty kontroly, ‚zešílení‘, ztráty vědomí
● strach ze smrti