Kapitola 1 – něco málo o léčitelství

    Rostlinná léčiva se stávají významným trendem současné medicíny. Její problematikou se hlavně zabývá Německo, Čína, Indie a jiné země. 

    Ano, léčba bylinkami není již považována za bláznovství, jak tomu bylo před několika desítkami let. Ale ve prospěch bylinné léčby se také v dnešní době hodně změnilo. Přípravky s obsahem léčivek jsou vyráběny na moderní úrovni a výrobci garantují jejich kvalitu i účinnost na základě objektivních výzkumů. Také díky vynálezu standardizovaných výtažků jsou více spolehlivé, než ty, které byly vyráběny dříve. Tedy, můžeme jim dát svou plnou důvěru.. Standardizované výtažky se pak připravují s léčivých rostlin, které jsou vyšlechtěné tak, aby obsahovaly příslušné množství léčivých látek. Nejenže se pěstují v definovaných podmínkách, ale také se v těchto podmínkách sklízejí a suší. Avšak standardizované extrakty nejsou tak přesně kontrolovány jako syntetická léčiva, ale důvěřujme tomu, že se ta,k brzy stane. Rozhodně jsou spolehlivější, než rostliny nasbírané v přírodě, i když nikdo nemůže podceňovat odborníky, kteří se fytoterapií zabývají a umí léčivé rostliny v pravý čas sbírat, ale také nasušit. Rozhodně to není nic jednoduchého, jak si mnozí lidé představují. Také nelze podceňovat zprávy o zdravotních problémech způsobených léčivými rostlinami.Tím nejzávažnějším případem byly smrtelné otravy spojené s nadužíváním chvojníku čínského, k nimž došlo po snaze opojení se efedrinem. Ale většina zpráv spíš léčení léčivými rostlinami chválí. Samozřejmě, že nadužívání léčivek vede k poruchám, a které upozorňuje literatura zaměřená právě na tuto problematiku a proto je nutné se držet předpisů, které vycházejí ze zkušenosti odborníků, jaké množství které byliny lze použít v roztocích, macerátech, tinkturách a jiných přípravcích. Rozhodně nelze užívat přírodní preparáty přednostně před léky, které nám předepíše lékař k léčení našich emocí a neduhů. Rostlinná medicína je léčbou podpůrnou a rozhodně nic nezkazíme, když lékaře požádáme o radu, zda k našemu léku, který užíváme je vhodný i bylinný přípravek, který hodláme aplikovat. Rozhodně jsou byliny, které obsahují významné a účinné látky, které mohou léčbu podpořit a nebo také mohou zbrzdit účinky syntetických přípravků. O kvalitě svého zdraví se rozhodujeme sami. Pokud se obracíme na lékaře, který přebírá odpovědnost za způsob léčby, měli bychom s ním o svých názorech hovořit a konzultovat vše, co je nad rámec jeho způsobu léčení. Protože lékaři nemusí mít hluboké vědomosti o účincích přírodních léčiv a musí se řídit vědeckými poznatky. Někdy se stává, že v populárním časopise se objeví článek o zázračném působení nějaké rostliny, ale tento článek se nemusí vašemu lékaři dostat do ruky. Pokud by však měl potvrdit, že skutečně rostlina takto funguje, musel by si celou problematiku řádně prostudovat, než k tomu vydá stanovisko. Ale i v současné době se situace pomalu mění, protože si vědecké studie o účincích léčivých rostlin probojovaly cestu i na stránky prestižních odborných časopisů a lékaři začínají i výtažky z rostlin doporučovat.

    Nicméně, používání léčivých rostlin a výroba přípravků z nich je prastarou záležitostí a má zajímavou historii, zachycenou ve starých knihách. Vždyť lidé v celé historii trpěli nemocemi stejně jako my, hledali léky k uzdravení a důvěřovali lidem, kteří byli v tomto oboru vzděláni. Vždyť léčba syntetiky je poměrně mladou záležitostí a troufám si tvrdit, že lidstvo bylo závislé především na přírodních prostředcích i době velkých epidemiích. A tam byla opravdu malá šance nad nemocí zvítězit.Nicméně, zkoumalo se celá tisíciletí a staré receptury se předávaly po celé generace. A existují i do dnešní doby.

    Vlastnosti rostlin zjišťovali naši předkové metodou pokusů a omylů. To, že některé rostliny mají léčivý charakter a jiné jsou jedovaté, to je učila zkušenost. Dožívali se krátkého věku, většinou je zkosila nemoc nebo válka nebo následky válek, špatná hygiena a jiné vážné příčiny. Žili život tak riskantní, plný osudových zvratů, že cokoliv, co jim dalo naději na předvídatelnou budoucnost jejich životů, se jim jevilo jako zázrak. Každý předvídatelný účinek léčiva je důležitý a tento fakt ovládl medicínu po celé tisíciletí. Kolik asi kořenů museli staří Asiaté vykopat, než objevili kořen zázvoru, který používáme do dnes a možná, že mnoho lidí ani des neví o celé škále jeho účinků. Ano, všude na světě lidé v nejrůznějších dobách hledali, hrabali, sušili, roztloukali, žvýkali, třeli a vařili nejrůznější části rostlin a jen tím, tou dlouhodobou zkušeností objevili léčivé účinky, které používáme dodnes. Vydejme se tedy za našimi předky do starých civilizacích a dopřejme si trochu historie.         

    Kapitola 2, cesta do číny a indie

    Čínské tradice a současnost

Až v hlubinách věků se ztrácejí stopy počátků přírodního léčitelství a spíše, než záznamy existují legendy. To kolem roku 3400 př. Kr. žil bájný císař Šen-nung, kterému se přezdívalo „božský pěstitel“ (Šen-nung (Shennong 2839 až 2698 př. n. l.) je spolu s Fu-sim a Chuang-tim  jedním ze Tří vznešených, legendárních prvních vládců Číny. Je patronem lékařství, zdraví, zemědělství a lesnictví. V Knize proměn je "Božský zemědělec" Šen-nung uveden jako Vynálezce pluhu: "Rozštěpil kus dřeva jako radlici a ohnul kus dřeva jako hřídel pluhu a naučil lidi tohoto světa otevírat půdu pluhem." Aby usnadnil obyvatelům Číny život, naučil je také, jak pěstovat zemědělské plodiny a seznámil je s léčivými vlastnostmi rostlin. Ano, uhodli jste. Zkoušel je sám a sobě a také podle starého přísloví – kdo s čím zachází, tím také schází, dopadl. Pověst praví, že po požití příliš velké dávky jedno z nich, smrtelně jedovaté, zemřel. Ale čínská medicína přiznává Šang-nungovi autorství velkého herbáře, který se nazývá Pen-cchao- ťing, (Kniha klasických bylin), v níž uvádí téměř 237 receptů. A nyní překvapení – popsal kromě jiného i účinky rebarbory, i máku setého. Čínské autority se však shodují v tom, že Kniha bylin byla sepsána mnohem později, tak kolem roku 100 po Kr. a uvádí nejen poznatky císaře Šen-nunga, ale také dalších významných čínských bylinářů.[1]

Číňané  se zasloužili o objev účinných vlastností mnoha rostlin, které se do dnešní doby cení a používají. Jde o ženšen, čaj, seznam, česnek i skořici – tedy z těch nejběžnějších. Avšak asi od roku 500 našeho letopočtu se stalo v Číně dobrým zvykem, že císař dával Knihu klasických bylin doplňovat, ale v průběhu staletí už byla v takovém stavu, že si některé zápisy protiřečily natolik, že Kniha ztratila důvěryhodnost. Až posléze, v roce 1590 bylo vydáno dílo čínské medicíny, které je považováno za stěžejní, Li Ši-Čenův „Katalog léčivých rostlin“ (Pen-cchao-kung-mu) obsahuje 52 svazků. Autor uvádí téměř 1 094 druhů léčivých rostlin a 11 000 bylinných receptů.

V současné době lidé objevují kustovnici, o jejíchž účincích se zmiňoval Li Š´-čen, když vysvětloval vyhlášenou dlouhověkost[2] obyvatel vesnice Nan-čchiou, kteří často pili kustovnicové víno. Samozřejmě, že postupem času byly mnohé recepty zjednodušeny a nyní se pracuje z 300 druhy léčivých rostlin, z nichž 150 druhů je považováno za nenahraditelné. Patří k nim: čínská andělika, lopuch, kopretina, skořice, česnek, pampeliška, hořec, zázvor, ženšen, hloch, lékořice, lotos, máta, rebarbora, šišák stranokvětý, sena a čaj.

    Čínská tradiční medicína západní medicína

A pak přišel zlom. Od poloviny devatenáctého století začali evropští kolonisté zavádět v Číně metody západní medicíny. Čínské přírodní léčitelství a akupunkturu zavrhli a prohlásili je za pověry a nesmysly. Ale Číňané nezůstali pozadu v břitkých odsudcích západní medicíny. Tak zůstávaly oba systémy v nesmiřitelné opozici. Po ustavení Čínské lidové republiky v roce 1949 usoudila oficiální místa, že by mohl čínský lid mít užitek z obojího a tak v současné době provozují praxi nejen tradiční čínští léčitelé, ale i lékaři, kteří provozují metody západní medicíny. Obě strany spolu konzultují a předávají si poznatky.

Americké mínění o čínské medicíně se změnilo v roce 1972, kdy televize vysílala záběry operace břicha jedné Číňanky, která byla prováděna za plného vědomí. Jedinou anestézií bylo několik akupunkturních jehliček v ušních boltcích a na chodidlech, I další zkušenosti s účinky akupunktury v amerických kruzích způsobilo, že tato metoda byla popsána v prestižních novinách a to přispělo k popularizaci akupunktury a čínské medicíny vůbec.

Indické tradice a současnost

    Byl jednou jeden chudý indický chlapec a jmenoval se Džívaka. Žil v Indii a podle dostupných pramenů v roce 1200 před Kr. Rozhodl se, že se stane lékařem a tak se vydal k Atréyovi Punarvasovi, který byl zakladatelem první lékařské školy při universitě v Taxile v Paňdžábu. Dživaka byl tak chudý, že nemohl svému učiteli nabídnout honorář a tak mu slíbil, že mu bude sloužit, aby si tak na své studium vydělal. A tak uplynulo sedm let. A Dživaka se zeptal svého učitele :“Když bude moje studium završeno?“ Ale učitel mu neodpověděl. Místo toho poslal ven do krajiny a přikázal mu? Jdi a utrhni každou rostlinu, která se ti bude zdát z hlediska medicíny neužitečná.“

    Dživaka se podivil a zesmutněl. Vrátil se ke svému učiteli s prázdnýma rukama a řekl, že žádnou neléčivou rostlinu a své pouti přírodou nenašel.

    A učitel mu odpověděl: „Teď můžeš jít, Znáš vše, co budeš jako lékař potřebovat.“

Právě Dživaka Khumar Bakka zavedl masáže, které známe pod pojmem „tahsjké masáže“ Stejně jako jóga fungují na principu energetických drah, které probíhají lidským tělem. Masáž využívá ty dráhy, které procházejí akupresurními body. Šetrným protlačováním energetických center a protahováním se energie dostává do pohybu celým organismem. Ve specializovaných klinikách i u masérů-jednotlivců naleznete i sošky doktora Dživaky.

Staří Indové dali svému léčitelství název ajurvéda a ajurvédská medicína se opírá o učení čtyř knih klasické indické moudrosti, které se nazývají védy.[3]

    Je jedna, která je nejstarší, asi 4500 let starám jmenuje se Rig Véda. Tvoří jí sbírka 1 028 hindských chvalozpěvů. Ale pro naši tématiku je zajímavé jedno: obsahuje přesný popis operace oka, amputace končetin a lékařské recepty, které využívají 67 druhů rostlin, včetně zázvoru, skořice a senny. Ale i mnoho druhů rostlin zmiňuje další kniha véd, 3 500 let stará, Asharva Véda.

Někdy, kolem roku 700 př. Kr. sepsal Charaka, profesor tamilské university první lékařskou encyklopedii ájurvédské medicíny. Jmenovala se Charraka Samhíta a obsahovala 500 bylinných receptů. O století později napsal jiný významný indický učenec Susruta dílo, které rovněž klade důraz na léčení rostlinami – Susruta Samhíta. Zlatý věk ájurvédské medicíny přichází kolem roku 250 př. Kr,., kdy indický vládce Ašóka přešel k buddhismu a šířil ajurvédská vědění. Tak po celá staletí přicházeli do Indie za ajurvédským léčením poutníci ze vzdálené Číny a i Persie.

Kapitola 3- Řecké a římské léčitelské tradice

    Staří Řekové věřili, že nemoc je prokletím seslaným bohy a za uzdravení je nutno se modlit k bohu lékařství. Jím byl sám Apollón. Podle řeckých bájí měl Apollón syna Aeskulapa, který požíval stejného postavení, jako egyptský lékař Imhotep.

Aeskulap léčil nemocné za přispění svých dvou dcer, Hygieie a Panaceie. Bohyně Hygieie představovala zdravý způsob života a od jejího jména je odvozen nám známý pojem hygiena a Panaceia, druhá dcera, má jméno ve významu „všelék“. Měla na starosti léčení nemocí. Když někdo v Řecku onemocněl, odebral se do svatyně zasvěcené Aeskulapovi.

V té svatyni pobývali kněží, kteří léčili poutníky koupelemi, cvičením a radami ohledně životosprávy. Léčba byla zakončená zvířecí obětí Aeskulapovi a měla přimět boha, aby vstoupil do snů pacienta a poradil mu, jak se uzdravit, Ano, tento léčebný starořecký program hodně připomíná dnešní lázeňskou léčbu – až na ty zvířecí oběti. A až na hady, kteří byli v těchto chrámech všudypřítomní a které chrámoví kněží chovali. Hadi měli pověst uzdravovatelů a hadí jazyk zůstal symbolem uzdravení až do hlubokého středověku, Aeskulap byl často zobrazován s holí obtočenou hadem. Aeskulapova hůl je i dnes symbolem lékařství.

 

    Hippokrates – kdo by neznal toto slavné jméno starořeckého lékaře, který léčil ze svého sedátka, umístěného pod platanem. Byl prvním lékařem, který své pacienty podrobně vyšetřoval a zavedl učení na skutečných případech. Je to metoda, která existuje v současné moderní medicíně. Hippokrates sám nikdy nic nenapsal, ale jeho žáci vytvořili úctyhodný soupis jeho učení v 72 dvou svazcích, které se nazývají Corpus Hippocraticum[4] a uvádí se v nich 350 druhů léčivých rostlin. Mezi jinými: máta, rozmarýn, tymián,anýz,hřebíček,skořice a lopuch.

    Po Hippokratovi přišel Theophrastus (372-285 př. Kr.) a byl významným zakladatelem botaniky. Připisuje se mu autorství spisu Historia plantarrum (Úvod k rostlinám) a De causis plantarum (O pěstování rostlin).

Většina z 550 rostlin jím uváděných druhů byla využitelná v lékařství. Zajímavost : po své smrti odkázal svému příteli Aristotelovi svou krásnou zahradu.

Římané se také mohli chlubit vyspělým lékařstvím. Například Pedanios Dioskorides (40 – 90 po Kr.) se jako první zabýval botanikou[5]. Byl vojenským lékařem za císaře Nerona.Jeho dílo je význačné tím, že zahrnuje mnoho poznatků lidového léčitelství. Jeho dílo De materria medica zůstalo základem lékařského vědění plných 1 500 let. Když byl v roce 1450 vynalezen knihtisk, jeho dílo bylo jedno z prvních vydaných knih.

    Zatímco Dioskorides cestoval po impériu, Gaius Plinius Secundus (zvaný Plinius Starší) (23 -79 n.l.) shromažďoval poznatky starověkého vědění do 37 svazkového díla Naturálie historia (Dějiny přírody). Pro nás je důležité, že svazky 12 – 19 se zabývají botanikou a svazky 20 – 27 jsou věnovány jednotlivým léčivým rostlinám.Padesát let po Pliniovi přichází na scénu medicíny Claudius Galenos (asi 131 – 200 n.l.). Galenos[6] nebyl žádný beránek. Lidé ho znali jako arogantního, chvástavého a zkostnatělého muže. Vystoupil proti Hippokratovi, odmítal stanovit diagnózu na základě vyšetření nemocného a medicínu provozoval spekulativně. A i přesto jeho učení ovládlo vzdělávání lékařů v Evropě minimálně na tisíc let. Řekněme si proč. V době, kdy kořenářky používaly rostliny jednotlivě, prosazoval Galen polyfarmacii.Léky, pod jeho vlivem, se vyráběly z celé řady ingrediencí rostlinného, živočišného i nerostného původu. Tyto směsi se nazývaly „galenika“. Lidé je rádi používali, protože byla drahá a tudíž exkluzivní. Zatímco v průběhu staletí se vyšší třídy držely drahých galenik, prostý lid se zase držel osvědčených jednoduchých receptů bab kořenářek založených na jedné či více kombinací rostlin. Říkalo se jim jednoduchá léčiva.

Kapitola 4 – Mithridaismus a Theriakum

    Bylináři starého Říma uměli nejen uzdravovat, ale i – trávit. Čím dál více přicházely před císařský soud travičské aféry, vraždy vražedné pokusy. Význačné osobnosti, které se mohly obávat útoku, se obklopovaly strážci, ale toto opatření bylo určeno spíš proti útokům z bezprostřední vzdálenosti. Otrava jedem se dala uskutečnit i na větší vzdálenost a úmrtí přicházelo v úvahu i po delší době, takže travič měl šanci utéci.

Římští vládci proto učinili opatření proti těmto hrozivým a nebezpečným útokům. Začaly se nejen zkoumat a identifikovat prostředky, které obsahovaly jedy, ale vyráběly se i protijedy. Protijedům se říkalo theriaka. Původně tento řecký výraz znamenal protijed proti uštknutí jedovatým hadem.

Král, který se obával jedů

    Strach z otravy pronásledoval vládce z Pontu, Mithridata Eupatóra. Tomuto chorobnému strachu z jedů se odborně říká mithridaismus. A upřímně řečeno, nebylo divu. Války, které vedl s Římany, byly krvavé a kruté a jistě si získal mnoho nepřátel. Konečně, stačí nahlédnout do dějin té doby.  Mithridatés VI., zvaný Eupatór Dionýsos (132 př. n. l. – 63 př. n. l.), byl králem Pontu v 1. stol př. Kr.  Pontos, který ležel na jižním pobřeží Černého moře , v dnešním severovýchodním Turecku , byl v této době největší a nejvlivnější říší Malé Asie.

Římané požadovali schopného vojevůdce, který by konečně porazil Mithridata. Za takového byl vybrán Gnaeus Pompeius.  Pompeius své příznivce nezklamal: Mithridates byl definitivně sražen na kolena a vyhnán z Pontu a v roce 63 př. n. l. poté, co se proti němu postavil i jeho syn Farnakés spáchal sebevraždu. Traduje se, že se nejprve pokusil zahubit jedem, ale protože si od mládí navykl preventivně požívat protijedy, účinek jedu nebyl dostatečný a proto musel požádat svého sluhu, aby mu zasadil smrtící úder mečem. Do dnešní doby se používá výraz mithridatizmus v případě získané odolnosti proti jedům.

Císař Nero v obavách

    O století později dohnal strach z jedů císaře Nerona málem k šílenství. Zvláště, když sám se pomocí jedu zbavil svého bratra. Nero nařídil svému lékaři Andromachovi, aby vyrobil ze sedmdesáti osmi ingrediencí, včetně opia, ještěrčích ocásků a hadího masa tzv. Andromachovo theriakum, které se pak v Římě stalo velmi populární.

Galenos pozoroval tyto výzkumy znepokojeně. Viděl, jak se na výrobě protijedů vydělává a tak začal rovněž sestavovat theriaka. Napsal knihu, která obsahovala 100 receptů. Dokonce vyrobil i své vlastní „univerzální antidotum“, protijed, který se skládal ze 70 přísad převážně rostlinného původu, s příměsí medu, vína a živočišných i nerostných ingrediencí. Příprava tohoto prostředku trvala plných čtyřicet dní. Po pádu Říma padly do rukou barbarů ohromné sklady koření a léčivých bylin.

Výraz „theriakum přešel časem i do anglického jazyka v podobě treacle, sirup nebo také všelék. Za vlády královny Alžběty I. Se používal česnek jako lidový prostředek „na všechno“ i jako protijed a jeho značení přešlo do jazyka jako „poor manˇs treacle“ – všelék chudých.

Kapitola 2 Arabské lékařství

    Avicenna neboli Ibn Síná, celým jménem Abú Alí al-Husajn ibn Abdulláh ibn Síná (asi 980 – 1037) byl středověký učenec, filozof, politik, básník, přírodovědec a lékař. Je považován za „otce moderní medicíny“ a za jednu z nejvýznamnějších postav arabské středověké filozofie..

Četl většinu významných antických děl. Věnoval se však hlavně studiu medicíny, teoreticky vycházel z Hippokrata, Aristotela a Galéna.. Byl velmi pilný a podle svého vlastního životopisu již jako desetiletý znal zpaměti korán i řadu dalších knih. Pokud nevykonával lékařskou praxi věnoval celý den studiu, které přerušoval jen po čas modlitby. Rovněž v noci četl a psal a kdykoli jej zmáhal spánek posilňoval se vínem. Až do 18 let žil v ústraní, ač již tehdy měl znamenitou pověst lékaře.

Jeho postavení změnilo onemocnění bucharského vládce. Ibn Síná jej v krátké době vyléčil a stal se dvorním lékařem a vládcovým osobním přítelem. Tím mu byla zpřístupněna bohatá knihovna s jedinečnými rukopisy a opisy děl ze všech tehdy pěstovaných vědních oborů.

Ibn Síná se zdravím značně podlomeným hýřivou životosprávou i chemicko-farmaceutickými experimenty na vlastním těle; zemřel v severoiránském Hamadánu roku 1037, kde je i pochován.

Avicenna tvrdě kritizoval alchymisty a jejich snahy o transmutaci. Byl první, kdo se vysmál alchymistické transmutaci ve spise Sciant artifices (Alchymisté by měli vědět).

    Kniha uzdravení

Ve své kritice vůči alchymistům pokračuje ve své Knize uzdravení. Láteří nad jejich pochybným uměním: „Nepopírám, že je možné dosáhnout tak dokonalé imitace, že jí lze ošálit i nejchytřejší lidi, ale možnost transmutace jsem si nikdy představit nedovedl.“ Je však třeba zdůraznit, že z našeho hlediska se jednalo jen o opačnou filosofii, nikoliv pokrokovou myšlenku podpořenou jednoznačnými důkazy.

    Kánon medicíny

Za jeho nejvýznamnější dílo se považuje kniha Al-Kánún fi ttibb (Kánon medicíny/Canon Medicinae), která vznikla kolem roku 1030 – sbírka řecko-arabské lékařské moudrosti.

Dílo bylo vrcholem lékařského vědění 10. století a stalo se vedle spisů Galénových nejdůležitějším lékařským pramenem středověku. Kniha sloužila jako základní učebnice muslimských a křesťanských žáků lékařství. Prakticky do roku 1800 se o Kánon, který jen v rozmezí 15.-17. století byl vytištěn šestatřicetkrát, opírala výuka medicíny na všech evropských univerzitách. Jen málokdo dnes asi tuší, že Avicenna

předpokládal existenci neviditelných tvorů, kteří mohou způsobovat nákazu šířenou

vzduchem či vodou, a z toho důvodu doporučoval ke konzumaci pouze vodu převařenou.

Kánon je rozdělen na pět knih, z nichž každou tvoří několik oddílů (Fannů) a každý oddíl se rozpadá na několik kapitol.

v     přehled teoretického a praktického lékařství.

v     soupis léčiv.

v     popisy jednotlivých nemocí

v     nemoci a stavy povšechné

v     příprava a užívání léků

Spis vyniká systematičností a skvělým uspořádáním faktů. Jednou z velkých předností je, že při popisu nemocí vědomostem z patologie a terapie předchází vždy úvod anatomicko-fyziologický. a že je tento popis vybaven jasně osvětlujícími příklady.

Část kánonu (knihy 2 a 5) je věnována i botanice a ovlivnila vývoj středověké botaniky evropské.

Do latiny (Canon Medicinae) jej přeložil italský učenec Gerhard z Cremony ve 12. století.

Arabští lékárníci nahradili galenika sirupy, mastmi a tinkturami, které měly za základ alkohol. Arabové jako první na světě destilovali čistý alkohol.

Al-Zahráwí (936-1013 n.l.)

Na západě byl znám jako Abulkazis se narodil 932 v městě Zahra v sousedství Cordóby. Stal se jedním z nejlepších chirurgů muslimské éry a byl lékařem krále Hakíma II. Po dlouhé lékařské kariéře zemřel 1013 zanechávajíc významný medicínský odkaz.

Napsal hygienický řád pro nemocnice.

Abulkazis je znám svými časným a originálním průlomem v chirurgii stejně jako svou slavnou lékařskou encyklopedií nazvanou Al-Tasríf, složenou z 30 kapitol z rozličných oborů medicíny. Nejdůležitější jsou jeho tři knihy chirurgie detailně popisující chirurgické postupy jako chirurgie ucha, oka a krku, kauterizace, napravení zlomenin, odstranění močových kamenů, průběh porodu, flebotomie – otevření tepny, založené na zkušenostech z provedených operací. Dokonale provedl vážné delikátní operace jako amputace nebo odstranění mrtvého plodu.

Encyklopedie byla poprvé přeložena do latiny ve středověku Gerardem z Cremony. Obsahuje četné diagramy a ilustrace chirurgických nástrojů, které používal, nebo vyvinul. Z nich tři jsou pozoruhodné 1. instrument pro vnitřní vyšetření ucha, 2. instrument pro vnitřní vyšetření hrtanu 3. instrument pro vyjmutí cizího objektu z krku

Také diskutuje přípravu různých léků v dodatku k chirurgické léčbě ve specializovaných odvětvích, zejména ušní, nosní, krční a oční choroby. Ve spojení s

přípravou léků také detailně popisuje techniky jako sublimace a stáčení (dekantace).

Prováděl i zubní ošetření a chirurgii. Ve své knize probírá problém nevyrovnaných

nebo deformovaných zubů a jak tyto defekty řešit. Vyvinul techniku tvorby náhradních zubů.

Byl prvním, kdo popsal neobvyklou nemoc – hemofilii.

Není pochyb, že Zahrání ovlivnil medicínu velmi hluboce. Principy, které položil zejména v chirurgii ovlivňovaly svět po dalších pět století. Podle to Dr. Cambella (Dějiny arabského lékařství) jeho principy předčily Galénovy.

Muslimští vědci dosáhli významného pokroku v biologii, zejména v botanice, a vyvinuli zahradnictví k vysokému stupni dokonalosti.Upínali svou pozornost i n zoologii.Botanika dosáhla svého vrcholí ve Španělsku.

V botanice učinili španělští muslimové největší přínos, a někteří z nich jsou známí jako největší botanici ze středověku.. Provedli klasifikaci rostlin, které rostou ze semen, které rostou z řízků a ty, které rostou samy od sebe, tedy, volně žijících růstu.

Španělští muslimové došli v moderní botanice daleko za hranice řeckých znalostí a popsali navíc 2000 rostlin. Byli zakladatelé botanických zahrad v Cordóby, Bagdádu a Káhiře pro výukové a experimentální účely .Některé z nich byly nejlepší v tehdejším světě.

Kapitola 3- Lékárnictví a léčení v klášterech

Po pádu Říma přešlo lékárnictví a léčení do křesťanských klášterů. Katolická církev sice zastala názor, že nemoc je trest boží a jako taková může být léčena jen modlitbami a pokáním, katoličtí mniši přesto uchovali dědictví antiky. Opisovali atické herbáře a jiné odborné texty a pěstování bylin včetně přírodního léčitelství se stalo jejich doménou

.

„Péče o nemocné musí mít přednost před všemi povinnostmi a stát nad nimi,“ bylo heslem sv. Benedikta. Právě tento pokyn byl myšlenkou, která vedla ke zniku klášterního léčitelství.

Řádový bratr Cassiodor ( r. 490 – 580) založil mnišskou akademii, v níž se kromě svobodných umění vyučovalo i medicíně. Za vlády ostrogótského krále Theodericha I. (od 473).byl Cassiodor v jeho službách spolu s význačným filozofem Boëthiem. Oba působili jako úředníci a rádci. Patří nejvýznačnější učence té doby. Zostřující se politické . a náboženské vztahy s Byzancí vyvolali nové napětí v Itálii, které mj. vedlo k uvěznění a popravě Boëthia (524).

Institutiones

Ve svém spise Institutiones (kolem r. 560) Cassiodor vyzval mnichy, aby zkoumali vlastnosti bylin a jejich směsi a studovali Hippokrata, Dioskurida a Galéna v latinském překladu. Kromě uvedených děl se mniši také opírali o Plinia a jeho rozsáhlou Nauku o přírodě (Naturalis historia)..

Isidor ze Sevilly

Vědění, které bylo po bouřích stěhování národů ještě dochováno, se pokusil předat

budoucím generacím biskup Isidor ze Sevilly ( asi r. 570-636).

Ve svých Etymologiích (Etymologiarum sive originum libri XX) vytvořil encyklopedii, která se četla celý středověk. Čtvrtý díl této encyklopedie je pojímán jako základní kurz medicíny na křižovatce mezi antikou a středověkem. A byla také významným krokem k novému začátku v medicíně za vlády Karla Velikého.

Loršský lékopis

Pravděpodobně byl sepsán pod vedením opata Richbodoa koncem 8. století v klášteře Lorsch u Wormsu. Zakládá se z velké části na antických poznáních, ale zabývá se i domácím rostlinstvem. V té době byl galgán nebo zázvor nedostupnou záležitostí, takže se za ně hledala náhrada. Loršský lékopis vyslovuje pochybnost, zda vykonávání medicíny věc bohulibá, či nikoliv. Proč ta otázka?

 

Antické zdroje, z nichž klášterní medicína vycházela, byly pohanského původu a leckdy i protkány starověkými názory, které nebylo snadné v té době akceptovat. Ale přesto, tento lékopis poprvé obhajuje jednání lékařů a uvádí je do souladu s křesťanskou věroukou.

 

Zakládání klášterních zahrad

První klášterní zahrady vznikly v 8. a 9. století v Itálii, kde již byla vyspělá zahradnická kultura Římanů. Znalosti mnichů se dostaly tak do oblasti severně od Alp a přinesli s sebou i mnoho středomořských rostlin. Lidová jména některých rostlin, jako je šalvěj (lat. Salvia) nebo heřmánek (lat. Chamomilla), poukazují na jejich původ. Bylinkové zahrady se nazývaly herbularius. Sbírané rostliny byly sušeny a uchovávány ve speciálních prostorech. Pojem droga je odvozen od středoněmeckého slova „drog“ suchý.

Bylinková poezie

Walahfrid Strabo (nar. zřejmě roku 808)

Walahfriedův Hortulus patří k botanickým a poetickým mistrovským dílům středověku.

"Roztrhej smyčky bez řádu bujících kopřiv a znič chodby,obývané světloplachým krtkem,vyzdvihujíc přitom žížaly na světlo denní."

Odo Magdunensis - Macer floridus

Další objevenou knihou o léčení bylinkami je De viribus herbarum, autorem je   benediktin Odo Magdunensis ve druhé polovině 11. století. V Macer se poprvé objevuje humorální patologie opírající se o Galéna.

Salernská lékařská škola

Když začali evropští učenci vrcholného středověku postupně přijímat arabské lékařské poznatky a znovu objevovat texty Hippokrata a Galéna, docházelo už k zakládání nemocnic, lékařských škol a univerzit. Tato škola byla jednou z mnoha škol,nemocnic a univerzit,které v tomto období vznikaly.Mateřský benediktinský klášter provozoval v Salernu jakési lázně.Vyučovali a pracovali tu muži i ženy bez rozdílu náboženského vyznání..Na konci 11.století tu velmi působil Constantinus Afrikánus,černý klerik,který přeložil mnoho děl z arabštiny a řečtiny do latiny.Díky němu se humorální patologie stala dokonale známou.

Constantinus Africanus

Pocházel z Karthaga. Žil v 2. polovině 11. stol. Jeho nevýznamnější spisy jsou Liber de chirurgia a Liber de gradibus complicium medicamentorum.

Hildegarda z Bingenu

Teorii čtyř šťáv propagovala také abatyše Hildegarda,žijící ve 12.století.Sepsala dva velké spisy-Physica a Causae et curae.Hodně spolupracuje s lidovým léčitelstvím a zaznamenává ho.Proto si díky ní můžeme oživit mnoho lidových pověr.Např. bylina bukvice měla chránit před milostnými čáry.Lidové uctívání Hildegardy začalo již po její smrti,ale dosud nebyla prohlášena za svatou.Ve středověku zůstalo Hildegardino dílo relativně bezvýznamné.Důvodem bylo to,že na počátku12. století byla k dispozici velká díla ze salernské školy.

Slavné srdeční víno Svaté Hildegardy-10 petrželí i s natí nastrouháme nakrájíme,vaříme 10 minut,svaříme jemně se 3 lžícemi medu a 1 lžící vinného octa to vše v 1 litru vína.Přecedíme přes pláténko a pijeme denně večer 1-2 štamprdle.

Kapitola 4 - Scholastická medicína

Po epoše klášterní medicíny následovala tzv. scholastická medicína jako samostatný obor na vysokých lékařských školách. Na přelomu vrcholného středověku klášterní medicína, zaměřená na léčení bylinami, ztratila své výsostné postavení, ale mnoho klášterů již ve 12. století začalo zařazovat do svých knihoven spisy ze Salernu. Byla to snaha o přijetí nové akademické medicíny. Lékařská fakulta vedle teologické, právnické a nižší fakulty artistické bývá součástí univerzit od jejich založení. Lékaři tak získávají univerzitní vzdělání, a tím také zcela nové postavení ve společnosti.

Kromě teoretických znalostí se budoucí lékaři již v průběhu studií setkávali i s praxí. Se zkušenějšími lékaři navštěvovali lůžka pacientů ve veřejných špitálech nebo soukromně. Mezi nejčastější diagnostické metody patřila uroskopie (zkoumání moči), koproskopie (zkoumání stolice) a například také hematoskopie (zkoumání krve). Středověcí lékaři neopomíjeli ani význam lidského potu. Toto všechno musel dobrý lékař posuzovat všemi smysly. Vzorky se ochutnávaly, prohlížely, očichávaly, vařily a sledovaly se sedimenty. Velmi propracovaná byla také teorie o lidském pulzu.

Nejčastěji byla choroba chápána jako trest boží, což ovšem mohlo vést k lékařské skepsi, protože ani vynikající lékař nedokáže zvrátit záměr boha. Objevovaly se ovšem i zmínky o miniaturních částečkách, které mohou nemoci šířit (mohli bychom je přirovnat k dnešním virům). Za možného viníka vzniku nemoci byl ve středověku ale označován také vzduch, zápach nebo špína.

Za významné centrum vzdělanosti v oblasti lékařství byla považována univerzita ve francouzském Montpelieru..

Kapitola 5 – Lékařství v období renesance

Na přechodu mezi středověkem a novověkem, v renesanci, se kláštery postupně vzdávaly lékařské činnosti. I když lékařské vědění stále narůstalo, zdraví lidstva klesalo.

Následkem černého moru ztratila Evropa v letech mezi roky 1315 a 1317 třetinu svého obyvatelstva.

Girolamo Fracastoro (Verona kolem 1478 nebo 1483 - 8.8.1553); italský lékař (díky spisu De contagione je považován za zakladatele moderní patologie), filosof, humanista, astronom, básník. Pomponazziho žák, studoval v Padově a od 1502 zde učil logiku, od roku 1509 učil ve Veroně. V přírodovědných studiích vycházel z Galéna, Alexandra z Afrodisia a Averroa. Velmi známou se stala jeho naučná báseň Syphilidis sive morbi gallici libri tres (Syfilis neboli galská nemoc,1520; v německém překladu in: Schriftenreihe der nordwestdeutschen dermatologischen Gesellschaft. Nr. 6, Kiel 1960), v níž popisuje příznaky a pojmenovává tuto chorobu. Rozpoznal, že chorobu způsobuje „contagium“, tedy dochází k ní nákazou, infikováním. Ve svém tří dílném pojednání

De contagionibus et contagiosis morbis et eorum curatione libri tres (O nákaze a nakažlivých chorobách a jejich léčení, 1546) popisuje všechny tehdy známá infekční onemocnění a opatření proti nim a jejich léčení. V poslední knize je zmíněn rovněž syfilis, který navrhuje léčit též tělesným pohybem a rtuťovými kůrami. Rozvíjel teorii, podle níž infekce způsobuje živoucí „contagium“ a zdůrazňuje význam čistého vzduchu, vody a nečistého oděvu.

Z díla: Syphilis sive morbi gallici libri tres, 1530; De contagione et contagiosis morbis, 1546; De sympathia et antipathia rerum liber unus, Venedig 1546; Fracastorius sive de anima dialogus, 1553; Naugerius sive de poetica dialogus, 1555; Opera omnia philosophica et medica, Venedeg 1555; Opera omnia, Padua 1739; Scritti inediti di G. Fracostoro (ed. F. Pellegrini, Verona 1955).

Ve filosofii je považován za prvního italského přírodního filosofa (vzorem Empedoklés a jeho názory - celá příroda je prostoupena sympatiemi a antipatiemi). Fracastoro nebyl atomistou, i když navazoval na myšlenku výronů a obrazů věcí, jež pronikají pomocí smyslů do duše (Démokritos a jeho eidola), aby mohl vysvětlit působení mezi těly na dálku: z jednoho těla se uvolňují částečky sympatie nebo antipatie, které proniknou otvory do jiného těla a navážou spojení. Pro vysvětlení vnímání, poznání ještě toto zdůvodnění zdokonalil.

Fracastoro pozoroval pohyby přírody a kladl si otázku, jak se může stát smyslově vnímatelný pohyb předmětem poznání. Spolu s B. Telesiem a T. Campanellou tedy pěstují jistou „psychologii poznání“. Ve svém díle Turrius sive de intellectione (1555) uvádí, že z těla vycházející korpuskuly vnikají do lidské duše a zde jsou „aktualizovány“. Poznání přírody a přírodních pohybů nevzniká pouze tím, že se duch chová pasivně, přijímá a pozoruje, ale tím, že pozorovaná smyslová data současně spojuje do myšlenkové jednoty. Do takové jednoty, která svoji strukturou odpovídá obsahům pozorování a proto je schopna je „reprezentovat“.

Aristotelské teorii poznání dává tak Fracastoro nové obrysy. Podle Aristotela „formuje“ „činný“ intelekt data, která mu předkládá „pasivní“ intelekt. Fracastoro nahrazuje Aristotelovu teorii intellectus agens a intellectus passibilis učením o species: poznání podle něj nespočívá v intelektuálním „formování“ „materiálu“ zkušenosti, nýbrž ve stanovení (též usazení) symbolů reprezentace. Symboly reprezentace nazývá species: intelektuální „pojištění“(snad i „zviditelnění“) smyslových dat. S pomocí species nejsou smyslová data „formována“, nýbrž „reprezentována“ nebo přivedena k intelektuálnímu představení; species přinášejí a představují rozumu (Verstand) obsahy zkušenosti, spojují smyslová data, která jsou takto ovlivňována rozumem.

Fracastorova práce na pojmech „příroda“ a „pohyb“ stojí od počátku v rámci filosofie poznání, přesněji: reflektuje podmínky možné zkušenosti přírody. Jeho pojem species končí s aristotelským a středověkým učením o abstrakcích a nahrazuje ji teorii reprezentace objektů. Species - nebo symbol, kterým se samo myšlení představuje jako pozorující pohyb přírody - funguje jako rozhraní receptivity a aktivity ducha. Zkušenostní vnímání a myslící vědomí se setkávají ve species jako symbol jednoty aktivity a pasivity ducha - duch je pasivní, přičemž přijímá smyslová data; současně je aktivní, pokud vytváří ze smyslových dat jednotné představy. Ve Fracastorově terminologii: duch je činně jednající, přičemž „subnotuje (subnotio)“ společnou příslušnost pasivně vnímaných zkušenostních dat. Moderně řečeno to znamená: duch vnáší do hry poznání přírody apriorní, syntetizující jednání, myšlenkové jednání, které je podmínkou pro spojení pozorování a zkušenosti. Pohybující se přírodní věci tedy již nejsou považovány za pouhé „věci“, nýbrž za „data pro vědomí“, která jsou reprezentována v symbolu „species“ - ale v tom aktu reprezentace, který je umožněn vědomým jednáním.

Další představitelé metafyziky přírody: Bernardino Telesio, Girolamo Cardano, Francesco Patrizi, Tommaso Campanella.

Metafyziku přírody rozvíjeli a propracovávali: Mikuláš Kusánský, Marsilio Ficino, Carolus Bovillus, Giordano Bruno.

Kapitola 6 – Zpět k fytofarmakům 

Lidé v současné době se opět přiklánějí j přírodní medicíně, kterou považují za jemnou. Mohutná poptávka po přírodních produktech c posledních letech stoupá zejména v Německu a tak bylo vytvořeno gremium odborníků, komise E, jež zkoumá účinnost, použití a aplikaci fytomak a výsledky zveřejňuje v aktuálních zprávách .

Prošli jsme se staletími a poznali jsme, že systémy lékařství léčitelství v historii lidstva sváděly mezi sebou zápasy o pokrokovější metody a účinnější způsoby léčení nebezpečných chorob, které by mohly vyhubit celé lidstvo. Je třeba poznání těchto zajímavých proudů, aby se každý člověk mohl rozhodnout, jak se léčit a k čemu se přiklonit, protože cesta ke zdraví nebo uzdravení vede přes dávné výzkumy až k dnešním moderním způsobům, které představuje syntetická medicína. Jak jsme řekli v minulých kapitolách má pozoruhodné výsledky, ale vše závisí na výzkumech, které provádějí odborné týmy lékařů, kteří se podílejí na odhalování nebezpečných a zákeřných chorob, mezi které také patří virová a bakteriální onemocnění. Nelze se přiklánět pouze a jednu nebo druhou stranu, zda fytofarmaka nebo syntetická léčiva.Jistě, že nejde pouze o pití čajů, léčba přírodními prostředky je zdlouhavá a náročná i finančně, rozhodně může podpořit zdraví člověka, ale na zdolávání těžkých onemocnění je vhodné naslouchat vědeckým poznatkům jak z jedné, tak i z druhé strany. Vždyť umění léčby přírodními produkty patří též do odborných rukou a lidé v tomto oboru vzdělaní mohou sami poradit, jak na to, aby bylinný prostředek nebo prostředek z přírodních produktů „zabral“. Stránky, které jsem věnovala problematice přírodní medicíny jsou psány s úctou k těm, kteří věnovali svůj žiot lékařské a lékárnické vědě a dopomohli k poznání i obraně proti zákeřným a smrtelným onemocněním.Každé období lidské existence se mění v mínění, jak se bránit proti nákaze, proti nemocem, nedostatku a smrti. Od bylinek k universitní medicíně a zpět k bylinkám? O tom budou nejen rozhodovat lidé, ať laici nebo odborníci, ale také nemoci, které nás fatálně postihují na těle i na duši. Neboť ten boj neskončil a zdaleka není vyrovnaný.

---

[1] Převzato z

https://search.minghui.org/mh/articles/2006/11/30/143293.html
https://en.epochtimes.com/news/7-6-23/56820.html

 

[2] Příběh: O život prodlužujících účincích kustovnice kolují dokonce v Číně krátké příběhy, jako je tento: Prostý poutník procházel vesničkou Si-che, když jeho pozornost upoutal následující výjev. Asi šestnáctiletá mladá dívka tloukla starého prošedivělého muže dřevěným bidlem po hlavě. Poutník se chtěl starého muže zastat, neboť jeho věk odhadoval na 80-90 let. Zeptal se proto dívky, proč staříka bije. Dívka nazlobeně odvětila, že je vnučkou onoho muže a tluče ho, protože dědeček nechce pít své bylinky na dlouhověkost. "Jak nemá potom vypadat tak staře!" dodala. Poutník neodolal, aby se jí nezeptal na její věk. Odpověď ho velmi překvapila - dívce bylo 372 let. Udiveně se jí proto otázal, jak je možné dožít se takového věku. Dívka mu prozradila, že se po celý rok živí kustovnicí

[3] K ajurvédě:. Je pravděpodobné, že vznikla kombinací prvků Atharva-védy s medicínou původních obyvatel z povodí řeky Indus. První významný spis o ájurvédské medicíně, Čarakasanhita (Čaraka Samhitá), který se objevil kolem prvního tisíciletí před naším letopočtem, se dodnes těší veliké oblibě a je pokládán za základní text ájurvédské medicíny. Čarakasanhitabyla napsána v sanskrtu formou veršovaných súter, které se nahlas přednášely a zpívaly, takže vedle exaktního obsahu byla kniha poetická svojí formou. Přibližně v tomtéž období vznikl i druhý klasický text ájurvédské medicíny, Sušrutasanhita (Sušruta Samhitá pojednává především o metodách chirurgie. Autor této knihy, chirurg Sušruta, je dodnes považován za otce chirurgie. Dalším důležitým textem ájurvédy je Vagbhatova stať Aštanga-hrdája, která vznikla v 7.století našeho letopočtu a přinesla určité modifikace v oblasti chirurgie a zohlednila nové poznání v ájurvédě.

Nágárdžuna, který patřil k nejvýznamnějším postavám tohoto období, položil základy alchymistické praxe, do ájurvédy byla zavedena silná léčiva ze rtuti, síry a jiných kovů a minerálů.

V období nájezdů muslimů i za jejich panování v Indii ájurvéda stále přežívala jako hlavní systém léčení pro široké vrstvy obyvatel. Období britské nadvlády bylo obdobím největšího úpadku a znevažování ájurvédské medicíny. Okupanti všemožnými prostředky potlačovali tradiční metody léčení. Po vysvobození Indie zpod britské nadvlády se ájurvéda postupně začala vracet ke své bývalé slávě. V současné době je vyučována na padesáti univerzitách a mnoha institutech. Indie má ájurvédské nemocnice a střediska poskytující klasické očistné terapie. Indický stát občanům nevnucuje ani jeden ze systémů léčby. Každý si může vybrat podle své osobní inklinace léčbu alopatickou, homeopatickou nebo ájurvédskou.

 

[4] Corpus hippocraticum přinesl mimo jiné ideu lékařského tajemství, jak je známe dnes. Byla součástí tzv.Hippokratovy přísahy.

Další dílo - Peri aeron, hydaton, topon (O vzduchu, vodách a místech) – pojednává o vlivu prostředí na zdravého i nemocného člověka. Vyslovují se v něm myšlenky, které lze spojovat s počátky medicínské geografie.. Hippokratés poukazuje na souvislosti způsobu života, zdravotního stavu, psychiky lidí a snad i charakteru národů s přírodním prostředím.

Jiné Hippokratovy texty obsahují autorovo tehdy klasické pojetí nemoci jakožto nerovnováhy čtyř základních tělesných šťáv -: černé žluče, žluté žluče, krve a slizu (tuto teorii později převzal a rozvinul Galénos). Některé jeho spisy se nacházejí v Alexandrijské lékařské knihovně.

 

Botanické spisy Aristotela, nejvýtečnějšího přírodopisce starého věku, se ztratily; žák jeho Theofrastos (okolo r. 300 př. Kr. ) zanechal některé spisy. Byl nazýván »otcem rostlinnictví« ; avšak tyto a kapitoly o rostlinách v kompilační Historia naturalis Plinia staršího (†79 po Kr.) nevydávají valného svědectví o pokročilosti tehdejších prvotin botanických. Nejvíce proslul ve star. věku Dioskoridés, řecký lékař z Malé Asie v I. stol. po Kr.. jenž ve své Materia medica popsal ovšem velmi stručně a nedostatečně, hojně medicinských rostlin. Tento spis považován v celém středověku za první autoritu, a celý středověk až do konce XV. století nevydal ve své vědecké neplodnosti žádného samostatnějšího spisu botanického, nýbrž všeliká činnost botanická obmezovala se na studium a vykládání tohoto díla Dioskoridova. Vlastně tedy první stará doba končí Dioskoridem; mezi ní a dobou střední leží čtrnácte století, v botanickém ohledu téměř úplně neplodných.

[6] Galén se narodil v Pergamu ve starobylém státu Mysia (dnes Bergama, Turecko). Zabýval se zemědělstvím, architekturou, astronomií, astrologií a filosofií. Po smrti svého otce (asi roku 148 nebo 149) studoval dalších dvanáct let lékařství ve městech Smyrna, Corinth a Alexandria. Poté se roku 157 vrátil do svého rodného města jako lékař a tři až čtyři roky ošetřoval a pečoval o zraněné gladiátory. Za tu dobu se mnoho naučil o lidském těle a lékařských postupech, zejména o léčení úrazů a zranění, které označoval jako okno do lidského těla. Všiml si, že když se přetne nerv, ochrne sval, který k němu náleží, a že žíly vedou krev a ne vzduch, jak se mnoho lidí té doby domnívalo. V něčem se, dle mínění moderní medicíny, mýlil - třeba že lidské zdraví závisí na rovnováze čtyř tekutin: krvi, hlenu, žluté a černé žluči. Ale i přes své omyly se stal lékařem římských císařů a dosáhl velkého ohlasu. Například jeho pouštění žilou (phlebotomie, bloodletting) přetrvalo v medicíně až do devatenáctého století!

Když mu bylo dvacet let, strávil čtyři roky v chrámu jako therapeutes (pomocník, ošetřovatel) boha Asklépia. Galén vykonával odvážné a náročné operace, včetně operací oka a mozku, což se po následující dvě tisíciletí ani nezkoušelo!

 

    

Do Říma odešel roku 162.

 

   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

&#