Je mi už pár dní zvláštně. Ani blbě, ani dobře, prostě tak nějak...nijak. 

    Ráno se mi nechce vstávat, nechce se mi chodit ani se jakkoli pohybovat, nechce se mi nikam jet, nechce se mi mezi lidi, nechce se mi vlastně nic. 

    Nechce se mi jíst ani pít, nechce se mi ani kouřit. Nechce se mi číst ani psát, nechce se mi telefonovat. Nechce se mi vůbec přemýšlet. Prostě jediné co zvládám přesto, že mne ani to nebaví, je jen tak ležet a poslouchat musick. A ani to se mi už vlatně nechce. Jsem znuděná a přeleželá, přesto bez jakéko-liv nově načerpané energie.

Jsem obklopena nejbližšími a přitom tak sama v tom lidském mraveništi. 

Jakobych kolem sebe měla jen bublinu vzduchoprázdna, jakobych byla neviditelná. 

 Ale už jsem si zvykla setrvávat. Už nic zvláštního neočekávám. Od sebe ani od nikoho.